Hlavní Aktuality O škole Info o studiu Příjmačky

ROHOVÍN ČTVERROHÝ A TI DRUZÍ

Jan Marek

Žádné pořádné gymnázium nemohlo nikdy existovat bez divadla. Divadlo se hrávalo často a všude a skoro všude bývalo rádo viděno. Se strany p. t. profesorského sboru proto, že podle obecného mínění tříbilo mravy studentů a učilo je veřejně vystupovat, a se strany študáků proto, že v něm bývala legrace. Rozumí se, že na tak slavném ústavu, jakým Masarykovo první státní reálné gymnázium bývalo, nesmělo chybět. Na Křemencárně sice neexistoval stálý divadelní soubor s pevným odborným divadelním vedením, jako třeba na malostranském Nerudově gymnáziu, ale příležitostně se vytvářely menší skupinky ochotníků podle toho, jak se podařilo nacházet vhodné talenty. Samozřejmě nejlepší bylo, když se takovou skupinu povedlo dát dohromady ze žáků některé nižší třídy a vést ji pak dál a zdokonalovat třeba až do oktávy.

Naší třídě, která do Křemencárny nastoupila 1. září 1942, v těžkých dobách německé okupace a jen dva měsíce po heydrichiádě, se taková věc poštěstila, i když ne až do té oktávy. Divadelní úspěchy svých starších spolužáků jsme znali jen z vyprávění; žádný základ ochotnického souboru z nejlepších dob první republiky na ústavu nezůstal. Každá třída se v tom divadelním snažení udělala spíš pro sebe. Nerad bych někomu ukřivdil, ale asi to tak bylo proto, že pedagogové ústavu nikdy zrovna nehořeli nadšením, aby ochotnickou činnost svých svěřenců nějak řídili. Pokud naše paměť sahá, študáci lační divadla si vždycky museli nějak pomoct tím, že přizvali svoje rodiče, kteří měli s dramatickým uměním něco společného, anebo využili laskavosti širokého okruhu svých příznivců a známých.

U nás to bylo taky tak. Jestli se dobře pamatuji, zájem o divadlo se v nás probudil už v primě. Jak už bylo v tomto almanachu zdůrazněno na jiném místě, byli jsme vlastně nejmladšími posluchači univerzitních profesorů a docentů, kteří na gymnázium přešli z českých vysokých škol uzavřených německými okupanty v roce 1939. My jsme měli to štěstí, že češtinu nás učila profesorka jevištní dikce na divadelní fakultě Akademie múzických umění dr. Klementina Rektorisová. Nezapřela v sobě vysokoškolskou učitelku a v hodinách češtiny se ráda zabývala svou specializací: nekompromisně trvala na tom, abychom při řečnických cvičeních jasně a kultivovaně artikulovali, abychom slovní a větný přízvuk správně kladli tam, kam patří, a věnovali pozornost melodii řeči. Jevištní řeč se ovšem nejlíp procvičuje na divadelních textech, a tak brzo jako učební pomůcka nastoupil Strakonický dudák od Josefa Kajetána Tyla.

Dr. Rektorisová nám svým zaujetím pro věc náramně imponovala. A tak, abychom jí udělali radost, jsme pro jednu hodinu češtiny nacvičili výstup se Švandou, který svou hrou rozveselil princeznu solimanskou a sultán ho za to odměnil. Jako překvapení pro paní profesorku jsme se ten úryvek rozhodli předvést dokonce v kostýmech. Nebyl problém vypůjčit si je z nedaleké Svátkovy divadelní půjčovny, ale větší potíž byla s princeznou Zulikou. Jako chlapecká bouda jsme ve třídě žádné holky neměli, a tak musel zaskočit náš třídní krasavec Přemek, který se tehdy pyšnil nádherně zvlněnou plavou kšticí. Naštěstí mu vypůjčení šněrovačka i dlouhá sukénka padla jako ulitá a improvizované představení mohlo začít.

Sehráli jsme to tenkrát jakž takž. Vděčné obecenstvo, naši rozkošní spolužáci ve škamnách, sice řičelo nadšením, když si Přemek Korb svoje svůdné roucho neustále přišlapával a mluvil tenounkým hláskem, ale paní profesorka spokojená nebyla. Za chvilku měla v notýsku plno poznámek o našich prohřešcích v jevištní mluvě. Ještě tak nejlíp z hodnocení vyšel Sultán ztělesňovaný Milanem Friedlem, shodou okolností také pozdějším pedagogem Akademie muzických umění. Ale i on nějaký ten škraloupek měl. Na jeden si zvlášť dobře pamatuju, protože jsem jím pak ještě dlouho Milana zlobil. Sultán blahosklonně podává Švandovi váček dukátů a říká: "Zde vezmi na důkaz mé oddanosti". Milan to zahrál opravdu vznešeně a zvlášť si dal záležet na jasné artikulaci slov "na Důkaz mé oddanosti". "Ale chyba lávky! Přízvuk je přece na předložce, studente, a ne až na substantivu", tedy " Na důkaz. Opakujte to!" A tak si to s Milanem opakujeme už přes půl století, když si cokoliv dáváme Na důkaz své oddanosti, a vzpomínáme přitom na milou paní profesorku, i když už dávno není mezi živými...

Z toho kostýmového výstupu ve třídě pak vznikla myšlenka, že by se mohlo zkusit nastudovat nějaké opravdické divadlo. No proč ne, talenty jsme ve třídě měli, třeba takového Ivóška Paukerta, pozdějšího dlouholetého režiséra Československé a teď i České televize, nebo Honzu Kovaříka, syna nestora českých herců Františka Kovaříka, a nějaká ta odborná pomoc zvenčí se už taky najde.

Ale než jsme se k tomu odhodlali, předvedla se ještě mezihra, totiž loutkové divadlo. Jak už to v té těžké okupační době ani jinak nešlo, dávala se jakási česká mravoličná hra z repertoáru Matěje Kopeckého, "pan Franc ze zámku". Dnes už si na ně vzpomínám jen matně. Vím jenom, že se hrála na jevišti improvizovaném v učebně fyziky (ta měla amfiteátrově uspořádané lavice) a já jsem v ní byl angažován jako slepice. Uměl jsem totiž obstojně kvokat, a to se na dotváření koloritu poplužního dvora výborně hodilo.

Provizorní scéna, tvořená černými sametovými závěsy od stropu až k podlaze, nám pak v sekundě posloužila už jako jeviště skutečného divadla. Na samostatné představení jsme si ještě netroufali, a tak naše inscenace byla pouhou součástí obvyklé "studentské besídky", jak se tehdy školním pořadům estrádního typu říkávalo. Úvodní program se ovšem musel divadelnímu představení podřídit. Ostatně nebyl dlouhý, na miniaturním jevišťátku zahrál náš třídní houslista Pepík Gramman Dvořákovu Humoresku a Vačkářovu Serenádu a Ivóšek Paukert zarecitoval slavný Cyranův monolog o gaskoňských kadetech. Ten nám mimochodem udělal pěknou ostudu, ne sice při přednesu, ale hned při zvaní. S Evženem Strouhalem jsem tehdy chodil po třídách na naši besídku zvát. Jenže francouzština se za protektorátu učila až od tercie a my hloupí sekundánci houby věděli, jak se co vyslovuje. Svůj zvací výstup jsme v žádné vyšší třídě nedokončili. Jen jsem na výstupu řekl, že Ivo Paukert přednese úryvek ze hry TSyrano de BergeraTS, rozlehl se huronský řev a my honem vypadli ven. Když nás vyhodili podruhé, Kvín mě poučoval: Člověče, na konci musíš říkat k, dyť je to cizí slovo! No dobrá, tak ve vedlejší sextě jsem už zval na TSyrana de BergeraK. Ale ouhá, sextáni se chechtali ještě bujařeji. Oni holt už věděli že ten Syrano pocházel z Beržeraku... Přes tyhle zvací potíže se besídka vydařila. Zlatým hřebem programu byla obrozenecká fraška Václava Klimenta Klicpery Rohovín Čtverrohý. Hrála se jenom jednou, v sobotu 18. března 1944 o 16. hodině odpolední, jak stojí na programu, na stupínku v naší sekundě A, kam se přenesly černé prosceniové i postranní závěsy. Jako osvětlení musely postačit běžné třídní lampy, žádné reflektory jsme neměli. S kulisami jsme si také moc starostí nedělali. Rohovín má jenom jedno jednání s krátkou proměnou, většina děje se odehrává v maloměstské hospodě, a tak nám stačil stůl a pár židlí. Horší to bylo s obrazy, které Evžen Strouhal a já jako pocestní malíři Čížek a Stehlík mají na samém začátku hry hodit do kouta s rozhořčenými výkřiky: "Tam buď, křivohubý sládku! (Strouhal) A tu lež, dlouhonosý mlynáři! (Marek)." Nakonec musel posloužit jakýsi hrdina německé branné moci vytržený z protektorátního obrázkového časopisu a podlepený papundeklem, jen když se mu chatrný rám v tom koutě náležitě rozskočil. Z děje hry si toho už moc nepamatuji, vždyť je to právě padesát let, co jsme Rohovína jako třináctiletí sekundáci nastudovali. V uších mi ale dodnes zní neodolatelná latina Pepíčka Rudy, alias Arno Pytlíčka, který nás tehdy coby zavalitý venkovský sudí omračoval výroky jako "Jak vám povídám, pane Matiáši, anno domini millesimo septingentesimo nonnagesimo quarto jsme měli také tak brzo žně." A dodnes slyším, jak se na to Arno Slavíček rozhořčeně durdí: "I čerta, čerta, vždyť víte, že té vaší latině nerozumím..." Škoda, že Pepíček tak brzo od nás odešel a že se, quidni, jakpak jináč, mezi námi objeví jednou za dvacet uherských let. No, nihil ad rem, to nic nedělá, immediate! Už je to holt půl století.

Rohovín Čtverrohý, tenkrát blahosklonně představovaný Milanem Friedlem, nás navnadil tak, že jsme si troufli na celovečerní představení. Hned na začátku tercie jsme začali studovat už náročnější program, u ochotníků velice oblíbenou a dodnes hranou Klicperovu veselohru DIVOTVORNÝ KLOBOUK, později zfilmovanou ve hvězdném obsazení. Na tu nám už naše tercie byla malá. Jeviště se přestěhovalo nahoru do kreslírny jako do největší učebny celé školy, ale do té se naše černé závěsy nehodily. Ještě štěstí, že o schopné pomocníky nebyla nouze. Milanův bratr, kandidát inženýrství Dušan Friedl, navrhl novou skládací scénu z latí potažených tmavošedým papírem a vybavil ji i řádným divadelním osvětlením několika "kilovými" reflektory s barevnými filtry, které ochotně zapůjčily Městské podniky pražské, reostatem a rozvodnou deskou. Mimochodem, ta jeho rozvodná deska měla obdivuhodně tuhý život:po zrušení gymnázia se dostala do temné komory Orientálního ústavu na Malé Straně a po restitučním předání klášterní budovy suverenímu řádu maltézských rytířů se přestěhovala k nám na Ořechovku, kde dodnes věrně slouží ve sklepní dílně. Divotvorný klobouk je, jak pamětníci vědí, příběh dost naivní. Hlavní úlohu v něm hraje údajně zázračný klobouk, jehož majitel může v každé hospodě zadarmo jíst a pít.

Štěstí nám přálo, role Panthalis se ujala profesionálka, pozdější herečka Východočeského divadla i jiných velkých scén. Jako princezna byla opravdu okouzlující, i když o ní náš tehdejší kritik uštěpačně napsal, že po jevišti chodila s rozpačitým úsměvem a s očima sklopenýma k zemi, takže to vypadalo, že buď ztratila nějakou ženskou tretku a stále ji na podlaze hledala, anebo dávala pozor, aby si nepřišlápla vypůjčené královské roucho a nenatáhla se jak dlouhá, tak široká...

Nás jako herce uchovala hlavně hudebnost a archaická libozvučnost Vrchlického mluvy, ta lehká, okřídlená slova, jimiž jsme v Midasových uších i my viděli "půl žití kus a půl sen mlhavý". Čarovné prostředí starořecké báje, nesené lehce plynoucími líbeznými verši se nám vrylo do paměti tak, že dodnes umíme dlouhé pasáže svých rolí zpaměti. Když někdo z nás dorazí k cíli své cesty v neznámé krajině a rozhlédne se kolem sebe, v podvědomí se mu jistě ozve melodický hlas Milana Friedla, který v úvodní scéně ústy Lykia, mladého Řeka z Attiky, prohlašuje: "Tak zde bych byl! Ach, rozkošný to věru kraj, jak z pohádky. Když v krčmě nelhali, kde dobře prospal jsem na dnešek, tož blízko hlavní město Kéléné se tají v stínu stromů odvěkých. Zde milý chlad a libý stromů stín, zde spočinu... Je dobře poznat lid i jeho mrav a přátel sobě brzo získati, toť v jádru celá moudrost života."

Vím to ze zkušenosti, protože ve vlahé letní noci dodnes nejednou slýchám rozmarné doznání Honzy Kováříka, který propůjčil svůj jadrný hlas lazebníku Thersitovi: "A obloha se kol mé hlavy točí, jak děravý by byla slunečník, a každou děrou hvězda třepetá a usmívá se na mne." A když svítí měsíc, obvykle se mi do jeho modravého jasu mísí vlídné ráčkování Ivoška Paukerrta, který jako dobrý král Midas rozechvěle šeptá své Panthalis: "Hleď, prrincezno, jak zářřný měsíc střříbřří vrršky starrých pinií..."

A sám si někdy rád to naše študácky nadšené účinkování připomenu textem vlastní role: "Však co je pravda, dobrý den jsme sobě tenkrát udělali. Vína teklo, až řeka sládla jím, a k večeru, když tančili jsme, mně se, pane, zdálo, že také hvězdy křepčí nad námi..." Taková výpravná antická hra se už ovšem v kreslírně hrát nedala. Opustili jsme budovu ústavu a přesunuli se o kus dál k Vinohradům do divadla Čin v tehdejším Ženském klubu ve Smečkách. Jak se mohou návštěvníci dnešního Činoherního klubu přesvědčit, bylo tam trochu stísněné podzemní hlediště, ale za to poměrně rozsáhlá scéna s miniaturním zákulisím, mnoho se tam toho od našich časů nezměnilo. Nějaké kulisy byly tehdy na místě, většinu ostatních jsme si museli opatřit.

O uměleckých výkonech čtrnáctiletých herců se náš recenzent raději moc nešířil. Spokojil se konstatováním, že žák při RG Ivo Paukert se coby Midas snažil prokázat, že dobrá vůle a snaha nahradí nedostatky herecké dikce, při čemž svým roztomile vysloveným R a Ř tak okouzlil princeznu Panthalis, že se v něm zrovna viděla. Lazebník Thersites pana Jana Kováříka projevoval co chvíli záblesky skutečného hereckého talentu a dokazoval odůvodněnost teorie o dědičnosti.

Také rybář pana Jana Marka měl řadu dobrých momentů, byl rozšafný, stářím sehnutý, takže se musel opírat o hypermoderní udici. Jenom jsem dumal, co mu schází do celkového rybářského zjevu, až jsem na to přišel: fajfka! Ale i bez ní byl celkem dobrý, jen se mi zdálo, že na prostého rybáře vedl moc učené řeči. Narses pana Evžena Strouhala se snažil vypadat vojensky, jak se na vojevůdce sluší, což zdůrazňoval energickou řečí, i když jako voják mnoho řečí nenadělal, a pak nějakým mohutným bajonetem po boku. Bohužel jej z pochvy nevytáhl, ač příležitostí k tomu měl plno, takže jsem nemohl posoudit, jestli to byl starý bajonet rakouský nebo německý. Škoda. Lykias pana Milana Friedla svým lepým zjevem rozechvíval nějakou sekundánku přede mnou sedící, ale na Panthalis nestačil. Časem z něho jistě něco bude, přinejmenším kvartán, a bude mít úspěchy, když ne zrovna na jevišti, tedy s děvčaty určitě. Ale časem i úspěchy na tom jevišti nejsou vyloučeny.

Jak vidět, recenzent se nemýlil. Svižný Lykias, krásná Panthalis i král Midas umělecké úspěchy v životě nesporně měli. A nemuseli na ně čekat až do praktického života. Své antické role si mohli zopakovat už za dva roky jako kvintáni na jiném jevišti. Midasovy uši se líbily a svým nevšedním kouzlem zapůsobily tak, že jsme je hráli ještě dvakrát v Divadle mladých pionýrů na Havlíčkově náměstí 19. a 20. června 1947 téměř ve stejném obsazení.

Ale mezitím jsme nastudovali ještě další hru, zase od českého autora. Tentokrát to byl dramatický žert z české historie, KOLÉBKA od Aloise Jiráska.

To už jsme byli ve svobodné vlasti řádně ustaveni jako Dramatický kroužek Masarykova reálného gymnasia v Křemencově ulici. Kolébka je představení počtem osob i ženských rolí mnohem náročnější než naše dřívější hry. Vrátila se k nám i odvržená Martužka, své sestry přivedli Pepíček Ruda i Evžen Strouhal a svou kamarádku zangažovala Dana Týmlová. Mužské role přitáhly i četné další spolužáky. Hra se nastudovala ve velmi krátké době na začátku kvarty, v prvním poválečném školním roce, kdy všichni hořeli budovatelským nadšením, a hrála se zase v divadle Čin ve Smečkách 9. a 11. listopadu 1945. Myslím, že to byl rekord studentských divadelních souborů, aspoň neznám jiný případ, že by stejný režisér a titíž herci dokázali při své válkou přerušované práci za jediný rok nastudovat a úspěšně sehrát tři různé, poměrně náročné divadelní hry. Já jsem tehdy v obsazení dopadl lépe než dřív: milovnickou roli rakovnického studenta mi sice tentokrát přebral Evžen Strouhal, ale zato jsem mohl hrát větší charakterní úlohu polesného Jíry, dědečka jeho milé Aleny. Zajímavé je, že z textu hry si na rozdíl od Midasových uší nikdo z nás nepamatuje skoro nic. Jen sem tam nějaký střípek uvízl v paměti, jako třeba udýchaná zpráva sedláka Bláhy, že "chudák (místo dudák) pod lipou jen spustil..." Od té doby se Tondovi Hornychovi, jinak zvanému Avus, dnes slavnému světovému internistovi usazenému v Paříži, neřeklo jinak než Chudák pod lipou. Těmi slovy jsme se po mnoha letech vítali i ve Francii.

Dramaticky kroužek Masarykova reálného gymnasia oslabil odchod hlavních představitelů na jiné školy. V roce 1946 odešel Milan Friedl stejně jako Dana Týmlová na konzervatoř, a Honza Kovářik na chemickou průmyslovku, která shodou okolností dnes v Křemencárně sídlí, a Pepíček Ruda na průmyslovku strojní. To byla nenahraditelná ztráta. Ze starého přatelství se sice ještě po dvou letech podařilo zopakovat Midasovy uši v Divadle mladých pionýrů, jak jsem se už zmínil, a po nich ještě nastudovat Gogolova Revisora v Bránickém divadle, ale už to nebylo ono. Druhé Midasovy uši, třebaže dokonalejší a na větším jevišti, měly horší odezvu než první. Zvlášť paní profesorka Rektorisová, která se po válce vrátila na svou katedru, nám vytýkala, že jsme se dali ukolébat bývalými úspěchy a ustrnuli ve vývoji a že představení šestnáctiletých adeptů Thalie mohlo mít mnohem vyšší úroveň.

Ale nakonec proč? Vždyť jsme se všichni přece nechtěli stát herci, měli jsme jiné povinnosti a jiné odborné zájmy a o aktivní divadelní činnost jsme pomalu ztráceli zájem. Zamýšleli jsme sice ještě inscenovat Langrův GRANDHOTEL NEVADA a dokonce jsme si rozepsali úlohy pro Pujetův ŠŤASTNÝ VĚK, ale sehrát jsme je už nedokázali. Přinutili jsme se jen na staré dobré scéně ve školní kreslírně sehrát pásmo o několika výstupů ze Shakespearova Snu noci svatojánské a Večera tříkrálového v zastaralém Sládkově překladu Ó noci, noci, noci škarohledá, ty, která vždycky jsi, když není den, ó noci, noci, běda běda běda, mám strach, že Thisbina slib je zapomeň, ale moc velký úspěch jsme neměli. Jak také, když jsme to nedělali s takovou chutí jako dřív?

Přesto na svoje študácké ochotničení vzpomínáme všichni rádi. Dalo nám to hodně: jistější vystupování na veřejnosti, neohroženější přednes, pohotovější schopnost tlumočit své myšlenky spatra, jak se učit nazpaměť nebo bojovat proti trémě. A ještě dnes, po padesáti letech, když někdo z nás usedne v hlasatelně Radia Collegium proti Milanu Friedlovi k odbornému interview a je pochválen za dobrý hlasový projev, vzpomene si vděčně: Však co je pravda, dobrý den jsme sobě tenkrát udělali...

Pominu-li životní osudy nás, nás kteří jsme byli v kriminále a museli jsme odejít do exilu, pak většina bývalých žáků Masarykova gymnasia v Křemencově ulici byla v období komunistického režimu všelijak existenčně postižena.

Od primy jsme věděli, že náš rozkošný spolužák Jiří Mrha bude muset převzít po svém otci jeho advokátní kancelář. Jenže... přišel únor bílý pole sílí, Jirka Mrha po maturitě v Londýnské šel do výroby a jako dělnický kádr se přihlásil na chemii. Ve svém oboru to dotáhl na jednoho z nejvážnějších specialistů na baterie a akumulátory. Proto je také za jeho jménem titul DrSc neboli Doktor věd.


na obsah
I hudbou... - předchozí část almanachuNávrat na domovskou stránkuMých... - Další část almanachu