Ke kulatému jubileu našeho milého Masarykova reálného gymnázia, táhnou mi hlavou vzpomínky na dvě významné osobnosti z profesorského sboru ve čtyřicátých letech. První z nich byl náš báječný profesor latinského jazyka Jaromír Formánek. Spojovala se v něm osobnost znamenitého pedagoga a velmi erudovaného hudebníka klavíristy. Já jsem již v době gymnaziální uvažoval o životě profesionálního hudebníka a intenzivně jsem se připravoval k talentových zkouškám na AMU. Profesor Formánek o tom věděl a s nesmírnou citlivostí vedl moje krůčky latinskou literaturou a filosofii. Byl jsem jeho žákem po dobu šesti let včetně maturity. Nikdy nemohu zapomenout, jak byl v nižších třídách mým velkým idolem, když s komorní citlivostí doprovázel na klavír při různých kulturních akcích třeba Smetanu nebo Dvořáka. A tak nám v latině léta ubíhala a někdy kolem septimy, když jsem i já při různých domácích koncertech gymnázia začal vystupovat jako klavírní sólista, jednou za mnou přišel a povídá: "Koníčku, vidím, že to s muzikou myslíte vážně, rád bych to s vámi někdy zkusil čtyřručně." A tak se záhy z něho stal vlastně profesorský partner mých uměleckých příprav. Dodatečně ještě velké díky, můj někdejší pane profesore, za ten ideální výběr mých maturitních otázek, když pro mne vyšel z latiny básník nejbásnivější, Catullus. Vždyť to jsou verše, které zněly jako hudební slova. A opravdu nic mi jako muzikantovi nemohlo být bližší. Jak jste nás všechny dobře znal! Druhou osobností, pro moji pozdější profesi, byl pak Bohumil Kulínský. Odešel brzy po válce z profesorského sboru MRG a založil slavný dětský sbor Bambini di Praga. Jakmile jsem po ukončení AMU vstoupil jako dirigent do pražského hudebního života, často jsem spolupracoval s jeho zpěváčky a vždy jsme vzpomínali na společné léta v naší Křemencárně.
Křemencárna žila nejen hudbou. Kolik slavných sportovců vyšlo z lavic Masarykova gymnasia v Křemencově ulici. Z fotbalistů stačí jmenovat za všechny legendární "světlovlasou primadonu" Káďu-Peška, trenéra poválečného fotbalového národního družstva Jana Fadrhonse, který byl profesorem tělocviku stejně jako dlouholetý rekordman ve skoku o tyči prof. Bém.
A co košíková? Slavný Uncas, pak Sparta a posléze ligový Staropramen to byla Křemencárna.
Začal jsem naší třídou, které nebylo dovoleno svá středoškolská studia na Masarykově reálném gymnasiu dokončit. A protože jsem si naší třídu vybral jako sociologický vzorek, dvěma příspěvky svých rozkošných spolužáků končím.
Dr. Jan Marek, takto prezident domácí sekce a duše sťuků těch, kteří neemigrovali, náš nejproslulejší indolog, napsal o divadelní tradici: