Nad mým psacím stolem visí plechová smaltovaná tabule s nápisem "Masarykovo Státní reálné gymnázium v Praze II Křemencova ul." a vedle ní bílý prapor s nápisem "KK-MGR". Tu tabuli sejmuli mí spolužáci ze vchodu do budovy v létě 1949 poté, co se dozvěděli, že jejich gymnázium bylo právě zrušeno, neboť neslo jméno našeho prezidenta Osvoboditele. Tabule potom putovala do emigrace a spolu s praporem byla vždy umístěna na čelném místě při Celosvětových schůzkách (CS) "klubu Křemencárníků" (KK). tyto schůzky organizovala v 80. letech "zahraniční sekce" naší třídy postupně do Verbier, Larchmontu, Brixenu (nikoliv Havlíčkově), Sydney a Stowe. Paralelně k těmto zahraničním schůzkám probíhaly i velice pravidelné schůzky "domácí sekce" a dokonce jsme si zopakovali skutečnou hodinu latiny ve skutečné třídě se skutečným bývalým naším profesorem latiny. Jak tabule, tak i vlajka jsou v současné době zatím posledním hmatatelným důkazem existence tohoto, v mých očích ale nesmrtelného gymnázia.
Naopak prvním hmatatelným důkazem existence této školy je dopis Ředitelství v Praze II Křemencova ul. (Kieselgasse), vyzývající mé rodiče, aby přivedli svého syna k přijímací zkoušce dne 2. srpna 1942! Mí předchůdci měli v témže roce zkoušku ve Středoškolském konviktě v Praze XIX Brahmsova č. 10 ve dnech 28. července až 1. srpna. Internátní ubytování vyžadovalo odevzdat v obálce mimo jiné potravinové lístky na máslo a tuky po 100 g, lístky na 2 kg chleba, 10 housek, lístek na poživatiny a cukr na 1 týden. Naproti tomu já jsem se stravoval a spal doma a do budovy jsem denně docházel.
Prvním objektem školy, se kterým jsem se podrobně při zkoušce seznámil, byla tělocvična, původně zároveň i kaple. Zbytky oltáře byly spolu s tělocvičným nářadím uloženy za plechovou roletou. Na červeném plyšovém křesle tělocvičně vévodil německý školní inspektor Werner v zeleném obleku s plackou s hákovým křížem na klopě. Zde jsme po čtyři dny tomuto inspektorovi předváděli vždy celé odpoledne tělesnou zdatnost, zatím co duševní zdatnost byla zkoumána zmíněným inspektorem při použití téhož křesla v hodinách dopoledních. Bdělému oku inspektora zřejmě ušly mé značné nedostatky na jednotlivých nářadích, zejména pak ve šplhu (viz.dále), protože v polovině srpna 1942 mně zatímní správce Provisorischer Leiter gymnázia Alois Dostál oznámil, že jsem se stal řádným žákem I. třídy tamního ústavu.
Stejná tělocvična se pak stala již za pár týdnů pro mne smutným jevištěm mých neslavných pokusů vyšplhat po hladké tyči až na dosah stropu a pak bez úhony se opět vrátit dolů. Tělovýchovný pedagog vázal povolení pro celou třídu zahrát si vybíjenou právě na můj předchozí zdárný pokus dotknout se stropu bez pomoci jeřábu či jiného zdvižného zařízení, a tak štván celou třídou jsem jednoho dne stropu přeci jen dosáhl. "Sláva Mrška vyšplhal!" Na pomalou a důstojnou cestu dolů mně již síly nezbyly a přistál jsem s četnými spáleninami.
Stejná tělocvična však pro nás současně znamenala i zdroj velké zábavy: zmíněná plechová roleta byla totiž zdrojem obrovské detonace, ke které došlo právě tehdy, když se proti ní kopl veškerou silou těžký míč na košíkovou, nebo se mrštil tzv. medicinbal, tj. těžká koule vyplněná konopím. Později zatímní správce ústavu a profesor fyziky prof. František Lehár, značně ráčkující, byl velkým obdivovatelem vojenské techniky, a tak jednou v okamžiku zmíněné detonace podal ve fyzikální posluchárně, která se nacházela proti oknům tělocvičny, následující vysvětlení pravděpodobné příčiny detonace: "Může se jednat o explozi arrmádního obrranného grranátu značné brrisance přřibližně v okruhu: Pivovar u Fleků, Včelařská prodejna (zdroj rukavic nejen pro včelaře, ale díky dlouhým rukávům i pro hráče hokeje mužstva naší třídy), průchod Marrathon s "Modrranskou viechou" (odtud pocházel náš dodavatel choulostivých kresbiček pan Horáček), Vinárrna "Třři P" na rohu Čerrné a Opatovické ulice, Hostinec " U strromečku" v Opatovické ulici. Tento druh granátu spolu s kvérrem Mauserrovkou to není nic mládenci, ale kulomet to je prasárna!" Vedle zálib ve vojenské technice měl legendární pan profesor zřejmě i jiné záliby, o čemž ostatně svědčí i jeho výběr orientačních bodů vymezujících ohnisko výbuchu.
Vlastní budova Křemencárny měla velice členité sklepení a toto členění umožňovalo, aby prakticky každá třída měla svoji místnost jako úkryt pro případ leteckého poplachu. Naší třídě přálo to štěstí nebo neštěstí, že nám byla přidělena prádelna, jinak království paní školníkové Forbergové. Zvuky, které vydávala její valcha při praní, se nesly po celé budově, a tak jsme se záhy naučili tento zvuk imitovat pomocí šestihranné tužky, podrážky a dřevěné podlahy s tvrzením "paní školníková pere!" Zmíněná prádelna byla k našemu štěstí nebo neštěstí opatřena vodovodním kohoutkem a dlouhou hadicí, a tak nemusím dále události líčit. Jen se pamatuji na chvíli, kdy zatímní správce prof. František Lehár srazil žáka Jiřího Berdycha (později sólistu opery v Plzni a ještě později spolupracovníka bavorské televize v Mnichově) mohutnou fackou k zemi, když mu tento proudem vody bránil ve vstupu do prádelny a poté ležícího žáka Berdycha týmž proudem vody pohotově vzkřísil. Ještě po půl století mi zní v uších ryčné povely prof. Lehára ze školního rozhlasu "Kvarrta A, teď!", vyzývající postupně jednotlivé třídy, shromážděné u východů ze tříd, k nástupu do sklepních prostor při cvičném poplachu.
Dalším bitevním polem byl školní dvůr. Na tomto dvoře jsme koncem 2. světové války pěstovali na tu dobu speciální druh sportu: pozemní hokej s tenisovým míčkem. Na rozdíl od dnešních kluků jsme byli vyzbrojeni speciálními hokejkami se zahnutým kulatým koncem, branky tvořily popelnice. Prof. Lehár pečlivě dbal o údržbu sklepních krytů a nutil nás, abychom pomocí zmíněných hokejek klepali slamníky umístěné v těchto krytech, což nás brzy přestalo bavit a raději jsme přesunuli své hřiště na dolní špičku ostrova Štvanice, která však měla tu nevýhodu, že nás rušil silný pach z blízkých holešovických jatek, dále nám míčky padaly do Vltavy a v neposlední řadě nás rušili američtí "kotláři", kteří prováděli časté nálety na blízké Denisovo nádraží.
Vlastní budova Křemencárny, respektive její jednotlivé třídy, byly vytápěny kamny na uhlí, které bylo možno obsluhovat z chodby tak, aby nebyl rušen pedagogický proces. Ku konci války byl do Říše povolán i školník Forberger, tak jsme byli nuceni si topit sami. Pro mne, jako žáka bydlícího v blízkosti gymnázia a hlavně čujícího nějakou tu lotrovinu, to znamenalo dostavit se do školy v 6:00, stejně tak jako všichni ostatní žáci se zout ze dřeváků ve třídě a pohybovat se z úsporných důvodů (a snad i akustických) po škole a ve sklepě s uhlím bos. Do 8:00 se nám podařilo kamna přeměnit na vysokou pec tak, že na přilehlých lavicích naskakovaly lakové puchýře a při plivnutí na takto rozžhavený kotel se slina odrážela do úctyhodné vzdálenosti. O zápachu, který vydával hadr na tabuli namočený do UNRRA mléka (rozlévalo se o hlavní přestávce v poválečných měsících do nádob patřících vždy jedné třídě), si nelze udělat ani tu nejsmělejší představu. Pedagogický proces byl proto po hlavní přestávce často přerušován intenzivním větráním.
Proti budově Křemencárny stojí nízká budova, která patří do objektu pivovaru U Fleků. V 1. patře této budovy byly soukromé byty, jejichž majitelé své byty dopoledne pravidelně větrali. Do takto otevřených oken bylo možno vrhat ocelové šatnové věšáky, umístěné na stěnách tříd. Periodicky byly tyto věšáky obyvateli protějších bytů odevzdávány zpět do ředitelny a poté následovala obligátní inventura chybějících věšáků a přísné tresty. Tento věšákový koloběh však pokračoval nerušeně dále.
Třídy Křemencárny byly původně vybaveny starými lavicemi s otvory pro dřívější skleněné kalamáře. Otvory byly pro nás důležitou rekvizitou při "křtu" nových klobouků, které jsme v té době dosti nosili. Nový klobouk se protáhl zmíněným otvorem a majiteli původně nového klobouku byla poté vrácena odděleně stuha a pak vlastní klobouk.
Počínající demokratický vývoj v naší republice v létech 1945-1947 způsobil i vytvoření kuřárny pro studenty na malém dvorku mezi hlavním schodištěm a WC. Počínaje tuším kvintou mohli žáci o přestávkách na dvorku kouřit, aniž by byli nuceni zaplatit prof. Tyxovi jeho oblíbených "padesát, padesát..".
Chemická posluchárna byla umístěna v přízemí vlevo od hlavního vchodu. Místo bylo velice výhodné pro slabší žáky v chemii (mezi které jsem patřil i já, a navzdory tomu jsem o 40 let později dosáhl vědeckého titulu doktora chemických věd a jsem majitelem stříbrné medaile J. Heyrovského za zásluhy o rozvoj chemických věd), kteří při zaslechnutí svého jména mohli opouštět posluchárnu skokem z okna do ulice a po uplynutí nebezpečí se mohli vrátit zpět normálními dveřmi.
Při čtení těchto mých několika vzpomínek na budovu Křemencárny by mohl nezasvěcený čtenář nabýt dojmu, že jsme v této budově pobývali pouze za účelem studentské zábavy. Této zábavy jsme zažili my, kteří jsme měli značně zvýšený smysl pro humor, skutečně hodně, ale teprve při přechodu nejprve na poslední maturitní rok do cizího gymnázia (1949-1950) a poté do praktického života jsme zjistili, jak mnoho nám Křemencárna dala v oblasti všeobecného vzdělání. I ti žáci, kteří svým prospěchem rozhodně nedělali radost svým rodičům neb jejich zástupcům (a já jsem mezi ně nesporně patřil), po přechodu na nové gymnázium patřili v novém prostředí nesporně k těm lepším. Úctyhodný seznam akademických titulů a pracovní úspěchy mých spolužáků v tuzemsku i zahraničí svědčí o tom, že i praktický život nás nezastihl nepřipravené. Tato skutečnost svědčí o tehdejší vysoké úrovni profesorského sboru Křemencárny (vzhledem k válečné době jsme měli to štěstí, že mezi nimi byla celá řada univerzitních profesorů), který byl schopen i během našeho provádění různých rošťáren nám vpravit do podvědomí to, co jsme mohli později v praktickém životě použít a dále rozvinout, a to i při zachování smyslu pro humor, bez kterého si život nelze ani představit.
