Abychom viděli měření emisí na vlastní oči, požádali jsme o exkurzi Ústav pro výzkum motorových vozidel TÜ V Bayern v Praze. Zde jsme byli přítomni měření emisí automobilu na zkušebních válcích podle přesně stanovené metodiky, kterou uvádíme v příloze. Prohlédli jsme si měřicí přístroje, s jejichž principy jsme byli seznámeni.
Výfukové plyny se odvádějí pružnou hadicí do kovového kontejneru, kde se ředí definovaným způsobem vzduchem a odtud se odebírají podíly pro stanovení jednotlivých složek. Stanovuje se CO, CO2, HC, NO, NO2, O2. Každý den se měřicí přístroje kalibrují pomocí čistých plynů nebo směsí o přesně stanoveném složení.
Principy stanovení jednotlivých složek:
CO, CO2 se měří infračerveným analyzátorem na základě absorpce infračerveného záření. Porovnává se intenzita záření prošlého kyvetou se zkoušeným plynem a záření prošlého kyvetou se srovnávacím plynem - dusíkem. Pro stanovení CO se nastaví vlnová délka 4,5 mm, pro stanovení CO2 4,2 mm.
HC se stanoví pomocí plamenově ionizačního detektoru, který se užívá v plynové chromatografii. HC se mohou měřit i infračervenými analyzátory při vlnových délkách 3 - 3,5 mm.
O2 se stanoví elektrochemickou sondou.
NO, NO2 se stanovují velmi zajímavým způsobem na principu měření chemiluminiscence fotonásobičem. Při prvním měření se stanoví jen NO. Součástí přístroje je i vyvíječ ozónu. Vyvíjený ozón reaguje s NO podle rovnice
NO + O3 ® NO2* + O2
Vzniká excitovaná molekula NO2*, která při deexcitaci emituje záření.
Při druhém měření se stanoví suma obou oxidů. NO2 se nejprve zredukuje kovovým wolframem na NO, který reaguje s ozónem, jak bylo uvedeno. Z rozdílu obou měření se vypočte obsah NO2.
