Dynamický rozvoj automobilového průmyslu v tomto století, zejména po druhé světové válce, logicky vyústil v narůstající hromady vyřazovaných automobilů, zvláště v průmyslově vyspělých zemích. Nyní je ročně ve světě vyřazováno kolem 30 miliónů aut. Z počátku se autovraky jenom skládkovaly. Leckde vznikaly nevábně vyhlížející "hřbitovy" automobilů. Skládkování je však velmi nehospodárné a ekologicky nepřijatelné. Proto se postupně prosazovaly recyklační technologie.

Materiálové složení

Osobní automobily v průměru obsahují 74,5% kovů a 25,5% nekovových materiálů. Z kovů tvoří většinu železné kovy (různé druhy oceli a litiny). V menší míře jsou zastoupeny neželezné kovy, jako hliník, cín, olovo, měď, nikl, drahé kovy aj. Z nekovových složek to jsou především plasty, pryže, sklo, textil, kompozity, nátěry, provozní kapaliny (oleje, tuky, brzdové a chladicí kapaliny) a keramika. V posledních dvaceti letech výrobci snižují hmotnost automobilů s cílem dosáhnout úspory pohonných hmot a tím i omezení emisí. To se projevuje narůstajícím podílem plastů (ze 40 kg na 130 kg plastů na automobil). V současné době se ve světě používá kolem 10 000 značek různých plastů, což je z hlediska recyklace neúnosné. Je nutné, aby se v celosvětovém měřítku používalo jen několik základních typů plastů. Po roce 2000 se předpokládá zákaz plastů na bázi PVC.

Recyklační technologie

1. Zatím převládající technologií je tzv. šrédrování, což je lisování a drcení vraku. Následuje třídění rozdrceného materiálu. (Předpokládá se vypuštění všech kapalin a vyjmutí akumulátoru - recyklují se odděleně) Pak se oddělí kovy od nekovových materiálů (pneumatické separátory, vodní cyklony), z kovů se separují neželezné kovy od železa (magneticky). Skleněné frakce z nekovového podílu se dá využít jako plnivo do asfaltů, při výrobě dlaždic, tepelných izolací nebo k solidifikaci toxických odpadů. Pokud se sklo demontuje, dá se recyklovat ve sklárnách. Pryž a plasty lze zpracovat buď spalováním nebo depolymerací, zplyňováním, chemickým zpracováním, plasty lisováním. (Pryžový odpad viz. projekt "Pneumatiky" 1997 ).

2. Nákladnější technologií je úplná demontáž. Vozidlo se rozebere a jednotlivé součásti se buď po určitých úpravách vrací do výroby nebo se recyklují zvlášť. Stupeň zhodnocení autovraků je rozhodně vyšší, než u šrédrování (nyní se zhodnocuje 70 - 75% materiálů, po roce 2000 má vzrůst stupeň zhodnocení na 85%). Na recyklaci demontáží musí ovšem pamatovat už výrobci automobilů.

V roce 1994 byl zahájen projekt Q - REC, který vytváří systémovou koncepci recyklace starých a poškozených aut. Na řešení se spojila řada západoevropských a středoevropských zemí včetně České republiky. Jedná se o první krok k průmyslovému pojetí recyklace. Velmi stručně řečeno - jedná se o prosazení určitých jednotných zásad při výrobě aut, o vytvoření demontážních technologií pro různé typy automobilů a o vytvoření sítě recyklačních stanic a podniků.

Situace v ČR

V České republice bylo za rok 1994 vyřazeno 36 tisíc osobních aut z celkových 3 milónů a v SRN 2,6 milónů z 40 miliónů - tedy v České republice 1,2% a v SRN 6,5%. Z těchto údajů je patrné, že v ČR ještě nejsou problémy s automobilovým odpadem tak ožehavé, ale v blízké budoucnosti vyřazených aut bude rychle přibývat.