VČERA
Naše Střední průmyslová škola chemická se vyvinula z chemického oddělení Průmyslové školy pražské.
Počátky odborného průmyslového školství v Čechách lze sledovat již od konce 18. století, od doby panování Josefa II. Poté však přišly napoleonské války a císař František I. nebyl vzdělávání pracovníků v průmyslu příliš nakloněn. Zato v řadách české šlechty se i v té době našli pokrokoví jedinci, kteří usilovali o obrat ve vývoji průmyslového školství. Vůdčí osobností byl hrabě Karel Chotek, který v letech 1826 až 1831 uspořádal v Praze čtyři průmyslové výstavy a v roce 1833 dosáhl u vlády povolení založit tzv. Průmyslovou jednotu, která si mimo jiné vytkla za cíl zlepšení úrovně vzdělání lidí pracujících v továrnách, tj. mistrů, jejich pomocníků a dalších. Členem Jednoty byl i kníže Bedřich Oettingen Wallenstein, jenž r. 1835 vlastním nákladem otevřel první odbornou nedělní školu na Zbraslavi. Tato škola poskytovala první základy technického vzdělání v Čechách. Vyučovalo se v českém jazyce nejjednodušším věcem z matematiky, chemie a mechaniky. Již první veřejné zkoušky za účasti hraběte Chotka prokázaly její úspěch. Takto povzbuzená zřídila Průmyslová jednota již za dva roky v Praze podobnou školu. Výuka probíhala nejdříve v Havelském klášteře, ale protože zájem veřejnosti rostl, bylo nutné použít místností Klementina a později i německé techniky v Husově ulici. Kromě českého jazyka se vyučovalo i v němčině, přibyly další předměty aritmetika, geometrie, účetnictví, strojnictví, kreslení a rýsování. Školu navštěvovali živnostníci, tovaryši a později i učňové.
Toto počáteční období je spojeno se jménem vynikajícího pedagoga dr. Karla Slavoje Amerlinga, který zde vyučoval až do r. 1861 přírodní vědy a mechanickou a chemickou technologii. Od r. 1839 vydával časopis Průmyslový posel, který pojednával o chemii v živnostech. Po zániku tohoto časopisu psal do Nedělních listů vydávaných Průmyslovou jednotou pro řemeslníky.
S rostoucím národním uvědoměním ale narůstala i potřeba řádné české průmyslové školy, která by soustavně a cílevědomě vychovávala dorost. A opět to byla Průmyslová jednota, která se zasloužila o další pokrok, v ní začal boj o první českou školu. V čele stáli dr. František Rieger a Alois Pravoslav Trojan. Žurnalisticky je podpořil i Karel Havlíček Borovský svým úvodním článkem do prvního čísla Pražských novin, které vyšlo 1. ledna 1846. Článek byl nazván "Potřebnost průmyslové školy české" a požadoval vzdělání pro řemeslníky a průmyslníky, aby se mohli vyrovnat ostatním stavům. Měl velký ohlas a i jeho přičiněním se stalo zřízení české průmyslové školy věcí veřejnou a národní. Ještě téhož roku se Průmyslová jednota usnesla zřídit školu vlastním nákladem. Pro tento účel uvolnila 2 000 zlatých a v Pražských novinách byla uspořádána sbírka, která vynesla 7 000 zlatých. Přestože byla škola vládou povolena, revoluční rok 1848 a problémy uvnitř Průmyslové jednoty její otevření posunuly až do r. 1857. Během tohoto období význam původní nedělní školy velmi klesl.
Dne 8. března 1857 byla slavnostně otevřena reorganizovaná večerní a nedělní škola v místnostech reálky v Panské ulici. Přišly nové osobnosti, např. vynikající chemik prof. Karel Balling a prof. dr. Karel Kořistka. Ředitelem byl zvolen dr. Jan Evangelista Purkyně, který tento úřad zastával bezplatně až do r. 1860. Je zajímavé, že většina z 15 vyučujících zde pracovala zdarma nebo jen za nepatrný honorář.
Ke studiu se přihlásilo 605 žáků a vedle povinných předmětů kreslení, české a německé mluvnice, písemností a počtů bylo mnoho předmětů nepravidelných a záviselo na ochotě učitelů daný předmět vyučovat.
Přes tyto pokroky však školství rozvoji průmyslu nestačilo. Již výroční zpráva Pražské obchodní komory z r. 1858 upozornila, že nedostatek průmyslových škol vede k tomu, že místa dílovedoucích a inženýrů musí být obsazována většinou cizinci. Zde je třeba opět vzpomenout prof. Kořistku, jenž se velmi energicky zasazoval o novou školu s pevným obsahem, se stálým učitelským sborem a potřebným finančním zajištěním. Taková škola ovšem potřebovala pevný program, proto byly školním výborem vypracovány a Jednotou přijaty nové osnovy. Pražská obec zajistila nové místnosti při Masném trhu u sv. Jakuba. Vyučování bylo po určitých adaptacích prostorů zahájeno 18. října 1863. Škola se skládala z přípravného oddělení a z odborné školy, kterou tvořilo dalších pět oddělení stavitelské, strojnické, chemické, ornamentální a tkalcovské. Opět se vyučovalo v českém i německém jazyce a v čele vynikajícího učitelského sboru stál dr. Antonín Majer. Zájem žactva byl značný, ale chybou vedení bylo, že chtělo poskytnout vzdělání každému, bez ohledu na předcházející znalosti. Požadavky se proto přizpůsobovaly nejslabším žákům, což samozřejmě vedlo k poklesu úrovně výuky.
Přes výše uvedené úsilí Průmyslové jednoty odborné školství stále nesplňovalo požadavky doby. Bylo třeba podpory vlády. Ta byla tlakem veřejnosti donucena uvolnit částku 15 000 zlatých na zakládání odborných škol. I tato státní subvence se však ukázala nedostatečnou, a tak výbor Průmyslové jednoty žádal r. 1870 o její zvýšení. Při té příležitosti školní výbor navrhl rozšířit vyučování na celodenní. Roku 1873 bylo požadavku vyhověno a o rok později dokonce vláda projevila ochotu převzít denní školu do své správy.
Večerní část měla zůstat pod správou školního výboru. Před konečným rozhodnutím ale začínaly naděje pohasínat a vláda chtěla od svého záměru ustoupit údajně pro nedostatek místností. V této nepříznivé době přišla opět na pomoc Pražská obec, která zakoupila pro školu roku 1878 dům čp. 87/I v Platnéřské ulici. Po letech to byly první vlastní místnosti školy a tím bylo zajištěno i její trvání. V roce 1881 školu převzata státní správa a 5. srpna 1882 ji odevzdala veřejnosti. Vláda se zavázala zřídit mistrovskou školu stavební a strojnickou, bohužel pro chemický obor byla poskytnuta pouze stipendia k výuce na cizích ústavech. Po zestátnění se tedy škola skládala ze státní průmyslové školy a ze škol pokračovacích, které byly podporovány Průmyslovou jednotou, Obchodní komorou, Zemským výborem a Pražskou obcí.
Prvním ředitelem v tomto období byl profesor české techniky ing. Jan Tille, který ústav řídil 16 let až do své smrti roku 1897. Za dobu svého působení založil čtyřletou vyšší strojnickou a stavební školu a připravil návrh k zřízení vyšší školy chemické. Od svého vzniku škola bojovala se dvěma základními problémy, a to s nedostatkem učebních pomůcek a nedostatkem místa. Především zásluhou ing. Tilleho se tento stav změnil. Roku 1884 se podařilo získat od státu 18 000 zlatých na doplnění školních sbírek a knihovny a roku 1886 Pražská obec věnovala zdarma škole tzv. Zbraslavský dům na rohu dnešních ulic Betlémské a Karoliny Světlé. Na jeho místě byla postavena nová budova, kam se škola přestěhovala r. 1890. Ve školním roce 1898/99 byla konečně otevřena i vyšší škola chemická, o jejímž zřízení se již dlouho jednalo, ale z finančních důvodů se tento záměr opozdil. Přitom již roku 1891 obec podala tehdejšímu ministerstvu kultu a vyučování žádost o její založení. Jedním z argumentů byla i skutečnost, že jen v obvodu Pražské obchodní komory existovalo 1055 chemických závodů, které potřebovaly odborné síly. Roku 1896 byl přikoupen sousední dům č. 264/I, který také musel být podroben rozsáhlé rekonstrukci. Ve vznikajícím chemickém oddělení bylo studium rozděleno do tří odvětví pro chemický průmysl, hospodářský průmysl a barvířství kůže. Do prvního školního roku bylo přijato 30 žáků, postupně bylo dokoupeno zařízení laboratoří a odborná výuka chemie se konečně mohla uskutečnit.
Po krušných začátcích tak přišla doba rozkvětu. Během následujících let se zde vystřídalo mnoho vynikajících odborníků. Uveďme alespoň prof. Josefa Mašína (pracoval tu 40 let ), dr. Eduarda Hallu, Josefa Ryšavého, dr. Alexandra Batěka, doc. ing. dr. Jaroslava Voříška aj. Docházelo i ke změnám v organizaci, přibylo oddělení mistrovské, zanikla skupina pro barvířství atd. Zvláště nepříznivě vždy školu zasáhly obě světové války, kdy se její vývoj prakticky zastavil, ale její místo ve školství již zůstalo pevné.
DNES
Nová etapa vývoje školy začla roku 1952 jejím převedením do současné budovy v Křemencově ulici. Tato budova měla již svou historii. Byla postavena roku 1894 a nejdříve sloužila gymnazistům. Za ta léta se "Křemencárna" stala pojmem, který však od roku 1952 nabyl nového obsahu.
Nahlédneme-li do kroniky, vedené již od roku 1960, lze připomenout několik okamžiků, jejichž význam vysoce vyčnívá nad ostatní. Prvním je 14. říjen 1964, kdy se konalo slavnostní shromáždění k uvedení do funkce ředitele školy ing. Rudolfa Kuclera. Tato osobnost, která stála v čele školy až do roku 1986, se zapsala do její historie zlatým písmem. Za jeho působení škola získala ohromný věhlas. Absolventi, přicházející ať už na vysoké školy nebo do laboratoří vědeckých ústavů či průmyslových podniků, byli velmi dobře přijímáni, protože Křemencárna, to byla záruka kvality. Nebyly to však jen odborné znalosti, ale i duch školy, který si odnesl každý, kdo zde strávil své dospívání. Nejlepším důkazem je i to, že v současné době zde učí šest bývalých žáků. Proč se sem vracejí? Získali tu něco, co v učebnici nenajdete.
A další pohled do kroniky nás vede tentokrát ke školnímu roku 1968/69. Čteme následující řádky: "S tísnivým pocitem v duši začíná psát kronikář události nového školního roku. Cizí vojska zaplavila naši drahou pokojnou vlast a nikdo neví proč..." Jistě to nebyla doba jednoduchá. Před učiteli stála otázka, jak si zachovat tvář a přitom moci vykonávat povolání, které má být i posláním. Ing. Kucler, ač přestal být členem tehdejší vládnoucí strany, zůstal ředitelem střední školy. Zeptáte se právem, jaké musely být jeho kvality, když své ředitelské místo nemusel opustit. Přesnost, vyžadování kázně, vysoká úroveň znalostí a zároveň na druhé straně vztah ke každému žákovi. Dovolte malou připomínku jako důkaz.
Psal se rok 1975. Probíhaly laboratorní práce z analytické chemie pod vedením zmíněného ředitele a prof. Růženy Vokáčové. Jedna z žaček, která mívala obvykle při určování obsahu látek ve vzorku výsledky velmi špatné, odevzdala jednou po absenci dodatečně výsledek, který byl naprosto perfektní. Při podrobné prohlídce pracovního deníku se zjistilo, že snad byly výpočty upravovány. Následovala nedostatečná a ostré pokárání za podvod. Později se ukázalo, že šlo o nedopatření. A reakce ředitele Kuclera? Mohl známku jen opravit, ale to mu nestačilo, před celou třídou se sedmnáctileté dívce omluvil a podáním ruky ji povzbudil do další práce.
Jeho učebnice organické chemie naznačuje jednak vysokou odbornost, jednak schopnost tematiku přizpůsobit myšlení a věku žáků. Jeho smrt na jaře roku 1986 byla pro školu těžkou ranou, ale výuka se nesměla zastavit.
A následoval další zlom listopad 1989. Se zatajeným dechem opět prohlížíme záznamy v kronice:
"Pátek 17. listopadu 1989. Výuka na škole probíhala stejně jako každý pátek. A přece se dalo v atmosféře, která se vytvořila, vycítit jakési napětí. Diskuse studentů o přestávkách se ve většině tříd točila kolem jediného odpolední studentské demonstrace. Plánovala se místa setkání a společného odchodu na demonstraci. Lidé byli veselí, objevovaly se trikolory a květiny. Již na Karlově náměstí se tvořily velké skupiny, tramvaje byly neprodyšně přecpány. Vyšehradskou ulicí proudily stovky mladých i starších lidí směrem k Albertovu. Nad hlavami se třepetaly vlajky, tu a tam probleskl nějaký transparent. Za několik minut zaplnilo prostranství 25 až 30 tisíc lidí. Z reproduktorů zaznívaly projevy, přijímané potleskem nebo pískáním. Mnohdy byli vystupující přerušováni skandováním mnohatisícového davu. Demonstrace vrcholila průvodem ke hrobu Jana Opletala. Nálada byla výborná, hesla se přelévala z jedné části průvodu do druhé. Vyšehrad byl zaplaven žlutými plamínky. Postavy nebyly vidět, ale svíček byly tisíce. Zpívala se hymna, celý Vyšehrad jakoby zkameněl. A jde se dál, skanduje se "Václavák, Václavák". Průvod se obrací směrem do centra. Ve Vyšehradské ulici se poprvé objevují bílé helmy. Po krátkém vyjednávání lidé ustupují a průvod míří na nábřeží. Lidé se vyklánějí z oken a mávají. Stará paní rozdává svíčky a dav odpovídá burácivým: "Ať žije babička!". Dav se valí podél Vltavy od Železničního mostu až k Národnímu divadlu. Lidé skandují: "Už to začalo" a "Probudíme Prahu!". Nikdo zatím netuší, že to bude probuzení šokem. A už je zde Národní třída a za ní cíl Václavské náměstí. Náhle se proud zastaví. U Máje je cesta přehrazena řadou bílých helem, nikdo však neztrácí dobrou náladu. "Dnes je nás moc." "To nerozeženou!". Netuší, jak moc se mýlí. Z Mikulandské vyjíždí obrněný transportér a dělí průvod. Další část je oddělena před Národním divadlem. Jsou slyšet výzvy k rozchodu, ale není kam jít, všude jsou policisté, kteří nikoho nepustí. Poslední záchranou je hymna. Všichni zpívají, i policisté se zastaví. Píseň dozní a začínají dopadat první údery. Kruh se stahuje, lidé mají ruce nad hlavou a volají: "Máme holé ruce!". Ti v předních řadách se snaží ukrýt v davu, ale tam už není k hnutí. Červené barety z protiteroristického komanda si po jednom vytahují své oběti. Jediným únikem z této vřavy je ulička pendreků. Hodinu po zátahu je obnoven pořádek. Zem na Národní třídě je pokryta rozdupanými svíčkami a květinami. Tu a tam se objeví kaluže krve. Odjíždějí autobusy se zatčenými, v očích lidí jsou vidět slzy a ruce jsou sevřeny v pěst. Co bude dál?..."
V pondělí 20. listopadu 1989 přišli žáci do školy, vítala je nástěnka popisující páteční událost a burcující k činům. Hned v 7 hodin ráno se sešel školní výbor Svazu mládeže, který nejdříve zaslal protestní dopis Ústřednímu výboru SSM a hned poté vyhlásil stávku na podporu vysokých škol.
Předsedou stávkového výboru, složeného z 13 členů (5 pracovníků školy a 8 žáků), byl zvolen ing. Miroslav Junger, zástupce ředitele školy. Tento výbor hned začal jednat s ředitelem školy Mgr. Michalem Běhounkem a pedagogickým sborem. Výsledkem byla dohoda o celotýdenní stávce. Ve všech třídách probíhaly diskuse, přímí účastníci páteční manifestace popisovali své zážitky, přicházeli umělci a škola vřela. Každou chvíli poslové vysokých škol přinášeli rozmanité zprávy, často katastrofické, např. 20 tis. vojáků na Letné, Lidové milice za Prahou či střelba na Václavském náměstí. Naprostý nedostatek otevřených informací vyvolával nesnesitelné napětí. Děti toužily být při tom, dospělí nesoucí za ně odpovědnost varovali. Ale když žáci opustili školu, tak sami vyráželi do centra dění. I návštěvníci nebyli všichni stejní. Po režiséru Zdeňku Svěrákovi nebo herečkách Jiřině Jiráskové a Haně Maciuchové přišli ve středu 22. 11. redaktoři Rudého práva, kteří ovšem nebyli ochotni diskutovat s celou školou v tělocvičně, ale pouze se stávkovým výborem v ředitelně. Zástupci Městského výboru KSČ byli odvážnější a tělocvičnu navštívili, ovšem rozhovor s nimi byl ukázkou, jak se dialog vést nedá. Na všechny otázky byly tyto odpovědi: "Nejsem informován! K tomu nemám kompetenci! To mi nikdo nepředložil!"
A žáci byli neúnavní, ptali se a chtěli slyšet pravdu. Sen o apolitičnosti mládeže se rozpadl.
V pondělí 27. 11. byla sice obnovena výuka, ale v 11:45 hod. se celá škola zúčastnila průvodu na podporu generální stávky. Tak, jak se postupně uklidňovala politická scéna, i život studentů se vrátil do starých kolejí, nicméně všichni doufali, že tyto koleje povedou jiným směrem.
Zemětřesení popsané v předchozích řádcích může formovat osobnost člověka šokem, ale kolik takových událostí za jeden lidský život potkáme. Celé roky však vkládáme drobné střípky do velmi nedokonalé mozaiky, pro kterou ještě nebylo nalezeno to pravé jméno, ale která charakterizuje každého jednotlivce. A do této mozaiky 6 až 7 hodin denně přidávají učitelé střípky ze svých vědomostí i životních zkušeností. Je nádherné, když se najde někdo, kdo chce dát víc. Neboť člověka neutváří jen odborné vzdělání, učitelé musí žákům pomoci rozvinout i jiné schopnosti či zájmy, pomoci jim najít jejich místo v životě. Jako v každé škole i u nás existují různé kroužky, soutěže, sportovní turnaje, ale i možnost předplatného na divadelní představení. Velmi zajímavá a asi dost ojedinělá je tradice hudebních a divadelních festivalů. Nástupem profesorky českého jazyka Blanky Křivánkové začínají chemici hrát divadlo. Třída IV. A v březnu 1987 nastudovala hru svých spolužáků Vladimíra Suchana a Pavla Pinkase Sněhurka a sedm Samurajů. Již 13. 4. 1987 se konal první divadelní festival SPŠCH, kterého se aktivně zúčastnilo 47 studentů a 120 diváků. Na podzim téhož roku pak první hudební festival (soutěžilo 30 studentů a 1 profesor). V dalších letech se festivaly opakovaly, bohužel v současné době tato tradice zaniká.
Ač chemici patří mezi techniky, objevují se i literární talenty. První literární pokusy mohou najít i své první čtenáře, protože žáci vydávají vlastní časopisy: starší Literární revue a mladší Open Hand. Studenti se zde snaží nejen o pobavení svých kamarádů, ale pokoušejí se i o komentáře a úvahy na téma školních i mimoškolních událostí. Sami vytvářejí i výtvarnou stránku časopisu.
A že studenti nemají chemie dost, to dokazuje jejich účast v oblastních i státních kolech chemické olympiády, kde za ta léta již nasbírali již mnoho vynikajících umístění.
A ZÍTRA
Po roce 1989 kvasící doba zasahuje i školství, někdy více, někdy méně než si přejeme. Úkolem chemiků dnes není jen usnadňovat lidem život, ale také jim neškodit. Proto kromě původních oborů, zaměřených na chemické technologie a na analytické metody, již druhým rokem běží výuka ve třídách orientovaných na monitorování a ochranu životního prostředí. Podstatně se rozšířilo vyučování biologie, jazyků, přibyly hodiny výpočetní techniky, žáci se seznamují s možnostmi likvidace odpadů atd.
Aby sepětí výuky s praxí bylo zachováno a rozšířeno, počítá škola ve své budově se založením informačního centra, kde by vyučující a žáci ve spolupráci s různými podniky shromažďovali speciální a hlavně aktuální informace, které by přispívali k rozšíření okruhu znalostí všech učitelů, absolventů i studentů.
Zároveň dochází k dost podstatné výměně profesorského sboru, starší ročníky odcházejí a mladí začínají (stačí porovnat věkový průměr před 9 lety a dnes). Ti, kteří sem teď nastupují, mají před sebou veliký otazník udrží laťku, nebo bude příliš vysoká? A protože jsme si všichni vědomi slavné minulosti, musí být odpověď jednoznačná. S naším neúspěchem by zanikla i práce těch, kteří zde úspěšně působili v uplynulých desetiletích. Tak to vše je Křemencárna, škola, kterou máme rádi!!!