Hlavní Aktuality O škole Info o studiu Příjmačky

TAK UŽ JSEM TADY S TÍM VÁPNEM, PANE WERICHU

Měli jsme sraz ve čtyři hodiny odpoledne před Křemencárnou. Pan Werich přijel ve svém zeleném volkswagenu stejšnu. Měl béžový kabát, který se dal nosit na rub i líc, hnědý klobouček a boty do sněhu na zips. Bylo 3. ledna 1968.

"Hergot, člověk už ani neví, jaké teď mají u Fleků pivo!" Proslulý pivovar «U FLEKŮ» stál přímo naproti neméně proslulému gymnáziu. Akorát, že pivovar stojí o několik století déle a dosud se v něm čepuje pivo, zatímco gymnázium prošlo za poslední čtvrtstoletí několika reorganizacemi. Po nejedlovské školské reformě se stalo kasárnami, pak nesloužilo ničemu, pak bylo průmyslovkou a 3. ledna 1968 bylo opět jinou průmyslovkou. Pan Werich prohlásil, že snad brzo přijdou na to, že gymnázia byla užitečná, ale určitě, až zase v původní budově bude gympl, v pivovaru U FLEKŮ bude zatím buď agitační středisko nebo Výzkumný ústav včelařský. V létech, kdy obě instituce pivovar i gymnázium sloužily svému původnímu účelu, všechny generace studentíků se chodily beztrestně ulejvat do starobylých lokálů. To byl nepsaný zákon mezi profesory a studenty. Byl-li kdokoli z žáků viděn náhodou některým z pedagogů v prostorech pivovaru U FLEKŮ, bylo povinností kantora předstírat, že študáka nevidí. Flekovi byl azyl. Flekovi bylo tabu. A budiž připsáno ke cti generacím studentů Křemencárny, že tento azyl nebyl zneužíván. Že byl vyhledáván jen v nouzi nejvyšší. Jen v tak kritických situacích, kdy hrozila sardel z matiky (čili nedostatečná známka z matematiky) či jiného předmětu, nebo ve stresových okamžicích studentského života jako byla třeba nečekaná kóna z latiny či frániny, což přeloženo do jazyka českého znamená ověřovací písemnou zkoušku z jazyka latinského nebo francouzského.

Šli jsme tedy s panem Werichem na pivo, zatímco televizní štáb připravoval ve třídě ve třetím poschodí světla, zvuk a kameru. Jenže jít s Janem Werichem na pivo není jednoduchá záležitost. To není jen natočit, vypít, zaplatit, odejít. Pan Werich je z rodu typických Pražáků, zvědavců, okounilů a žvanilů. Než jsem se nadál, vlezl k výčepnímu za pult a díval se, jak mají pivo chlazené. Pak prošmejdil kuchyni, prošel zahradou, která v letních měsících hlomozívá sborovým zpěvem a teď v zimě vypadala melancholicky a měla v sobě nostalgický stesk nedopitých piv a předků, sedávajících v téže zahradě už před 600 léty. Neopomněl vyhledat i odporně čpící pisoár, kde se mi ho konečně podařilo dostihnout ve chvilce klidu.

"Jestlipak víte, pane Škutino, proč je tady tohle prkno?" Nad vyasfaltovanou stěnou pisoáru bylo dlouhé pevné prkno jako polička.

"To je kvůli těm pivařům, co vyžahnou svých čtyřicet i více půllitrů za večer. Ti už pak vůbec nesedají v lokále, ale stojí tady, číšník jim to nosí sem a oni to tadyhle (Jan Werich ukázal na ústní otvor) do sebe lejí a tuhle... (ukázal o několik desítek centimetrů níže) to hned čepují ze sebe ven." Možná, že bychom byli tuto werichovskou teorii o účelu prkna vyzkoušeli sami na sobě, ale televizní producenti nebývají přáteli experimentů. Nebyl jím ani náš producent. Všechno už bylo připraveno k natáčení, štáb čekal a že bychom měli jít. Skončili jsme tedy pro tentokrát u prvého půllitru černého flekovského piva a šli jsme.

Člověk ve věku dospělosti má ke své škole velice něžný, až sentimentální vztah. Vešli jsme do vrat "své" Křemencárny.

"Tady jsme mívali chemii a támhle za rohem byla kaple, z které když se stáhla roleta byla tělocvična"

Za mých časů to bylo zrovínka tak. Akorát oltář byl nastálo zatažen roletou a později byl nahrazen skladem nářadí. Škola dbala na tradici. Jan Werich vešel do třídy ve třetím poschodí a zklamaně prohlásil:

"Ta kamna už tu nejsou... a ty lavice už jsou taky jiný..." Šel do prostřední uličky.

"Já sedával někde tady."

Za mých studentských časů byla ve třídě i ta doličná kamna, která se nasýpala zvenčí z chodby. I lavice s vyrytými nápisy a naivními obrázky tam byly. V roce 1948, když Masarykovo reálné gymnázium rozprášili, zdemolovali při té příležitosti, co se dalo. Dokonce i krumpáčem odstranili pamětní desku 114 žákům a absolventům, padlým či umučeným za druhé světové války. Byli mezi nimi i komunisté.

"Co se divíte," komentoval toto barbarství Jan Werich, "copak v padesátých létech nepopravovali taky komunisty? Rozdíl je jen v tom, že popraveným komunistům nebudou stavět pamětní desky asi by je pak nemuseli krumpáčem odstraňovat...

Posadil se na lavici v místech, kde před padesáti lety sedával, a začal vyprávět:

"Tadyhle bývala kamna, do kterých se přikládalo zvenčí, z chodby. Kousek od nich jsem seděl. A měl jsem babičku. Ta babička měla obraz s takovou romantickou krajinou. Byl na něm kostel, na věži hodiny a ty hodiny byly skutečné a ukazovaly čas. Když se zatahalo za tím obrazem za špagát, tak hrály. A já, jak jsem za tím obrazem jednou stál, tak jsem se zmocnil toho strojku, protože mě napadlo, že ten strojek by výborně zněl, kdybych ho dal do těch kamen. Tak jsem ho natáhl, dal dovnitř a poprosil jsem svého kamaráda, co chodil do třídy naproti, aby se dovolil na záchod, zatáhl za ten provázek a spustil to. A on to udělal. My jsme zrovna měli pana profesora, kterému jsme říkali Zubr. Totiž Žubr. On šišlal. A on nám děsně nadával, on byl strašně vzteklý. Vždycky říkal Ty žubře, ty žubře... Tak jsme mu říkali Žubr. A Žubr tedy vykládal a najednou: Tamtamdamdam, týtýtý... Kluci ztichli. Nikdo nic nevěděl. Koukali. A Žubr taky koukal a ono to hrálo a hrálo, ze Žubra se stával opravdický zubr, až začal: - Kde to je? Kde to je? Kde to máte? A začal lítat, hned ke mně, já byl vždycky podezřelý z nějakého buřičství. Jenže já jako nic nevěděl a ono to pořád hrálo a Žubr se tak rozzuřil, že do těch kamen začal kopat, až prokopl ten plechový kryt. Byla z toho menší bouračka a pak byla přestávka. On věděl, že přestřelil, tak z toho nic nebylo. I stalo se, že příští hodinu přišel na inspekci pan ředitel Šafránek. Tomu jsme říkali Řepa. No, a Řepa se tadyhle postavil a vizitýroval a najednou si všimne, že kamna jsou nabouraná. Tak pana profesora Žubra přerušil a začal, že teď všechno patří nám, že tohleto je teď naše země a co poškodíme, sobě poškozujeme. No to známe. To se táhne našimi novodobými dějinami jako červená nit. A když Řepa dokončil, apeloval na naši mužnost, aby se přihlásil ten, kdo kamna zdemoloval. Já jsem doufal, že se pan profesor přihlásí, poněvadž je to náš představený. Ale on ne. A tak já považoval za svou občanskou čest vstát a říci: On pane řediteli. Pan profesor to učinil... Což jsem neměl dělat. Protože... no, zkrátka od té doby vím, že se občanovi nevyplatí, když vstane a ukáže prstem na chyby, které dělá jeho... " Jan Werich ukazoval prstem a náhle si všiml, že jeho prst míří na portrét Antonína Novotného, zavěšený nad katedrou. Rychle uhnul prstem a dodal: "... jeho... třídní učitel !" Pak si ještě prohlédl ostatní učebny ukázal mi, kde měli přírodopisný kabinet (my ho tam měli taky), kde kreslírnu (my tamtéž) a najednou povídá:

Poslouchejte, pane Škutino z tohohle by přece mohl být celý pořad..."

Primář MUDr. Josef Vlček, CSc. maturoval desetiletí po třídě do níž chodili Jiří Voskovec, Jan Werich, Adolf Hoffmeister a skoro celý Devětsil.


na obsah
Klub... - předchozí část almanachuNávrat na domovskou stránkuVzpomínka... - Další část almanachu