Hlavní Aktuality O škole Info o studiu Příjmačky

VZPOMÍNKA KVINTÁNA (z roku 1929)

Josef Vlček

Seděli jsme už v lavicích po přestávce, když vstoupil muž menší postavy, oblečen v tmavě šedý oblek, s tvrdým límečkem a kravatou tmavošedé barvy. Kráčel pomalým krokem ke stolu, otočil se k nám, zdvihl pravici a řekl: "Nejprve se římsky pozdravíme a pak budeme latinsky mluvit."

Dal si předložit třídní knihu k podpisu.

Jeho obličej byl vážný. Rysy obličeje zřetelné, pohled přísný. Bylo mu již něco přes šedesát let a tento náš učitel byl Václav Niederle, známý pedagog, profesor latiny a řečtiny a staré historie. Jeho zvláštní pozornosti se těšila minulost starého Egypta, a proto byl znám pod jménem faraón-muž ze země pyramid. Při výkladu o této zemi prohlásil: "Vše se bojí času, ale čas se bojí pyramid."

Začala hodina latiny. Padla řada otázek a závěrem znělo: "Budeme muset začít od základu. "A tak v hodinách latiny, kterých bylo za týden šest (učilo se i v sobotu), jsme začali s latinskou gramatikou. Výklad se děl železnou logikou a přesností. Do těchto gramatických výkladů byly vkládány historické události, které byly plasticky líčeny. Tak jsme se ocitali v dávném starověku. Dobývali jsme jako prostí řečtí vojáci, hoplitové, hradby obklíčených měst, jako prostí vojáci jsme táhli s Alexandrem po Předním Východu.

Byly to nezapomenutelné hodiny latinské kultury. Vzpomínky na tyto kouzelné chvíle nám utkvěly do dneška v naší mysli. Dobyli jsme Athény, Korint. Padlo i Kartágo a přiblížili jsme se s Hannibalem až k Trasumenskému jezeru. Řím jsme tehdy s váháním zachránili. S Caesarem jsme dobývali na severu Alesii.

Tyto výklady jsme si vzali s sebou do životního uzlíčku na cesty. Často jsme do něho sáhli a vždy pochodovaly před našimi zraky nezapomenutelné chvíle, s pokračujícím časem krásnější a krásnější. Netušil jsem, že mi osud dopřeje navštívit Troju a v ní nahlas, před ostatními účastníky zájezdu, poděkovat svému učiteli za dary, které nám byly svěřeny více než před šedesáti léty. Pan profesor odešel brzo po době, kdy nás dovedl k maturitě, ale učil ještě dále na dívčím řádovém gymnáziu. Zúčastnil se i našich třídních setkání a vždy si ještě připravil krátkou přednášku k oživení naší paměti.

Dožil se 79 let, kdy odešel navždy z našeho středu, ne však zapomenut, ale opravdu milován.

Nálet v únoru 1945 zasáhl bezprostředně jeho byt v Rumunské ulici a profesor se zřítil do sutin bombardovaného domu. Byl vyproštěn a se zlomeninou kosti stehenní ležel ve Vinohradské nemocnici. Z tohoto těžkého zranění, doprovázeného těžkým pohmožděním po celém těle, se uzdravil.

Nejvíce želel ztráty rukopisu připravované učebnice řečtiny. Vypsal odměnu kjeho nalezení a skutečně rukopis získal zpět. Knížka vyšla ještě za jeho života. Naplnil bezezbytku svůj život a zanechal bohatý poklad svých oddaných žáků. Homo integer scelerique purus.

Při výročí, v dej jeho výročí, zajela početná skupina jeho žáků do Nové Paky, kde byl pochován do hroby ke svému otci. Jeden z nás přivezl z římského fóra kytičku, která byla zasazena na jeho hrob.

Zanechal za sebou veliký kulturní odkaz a svůj veliký poklad, jako zámožný občan, rozdělil do mnoha srdcí a myslí svých věrných žáků.

Gracias tibi agó magister noster clarisimus.

O dalších deset a ještě pár let navíc maturoval pak dirigent Filmového symfonického orchestru Štěpán Koníček, s jehož jménem se dodnes diváci českých filmů setkávají na titulcích.


na obsah
Tak už... - předchozí část almanachuNávrat na domovskou stránkuI hudbou... - Další část almanachu