Křemencárna. Slovo, které nenajdete ve Slovníku spisovné češtiny, a přece tak důvěrně známé mnoha lidem. Co je to vlastně ta Křemencárna?
Škola. Obyčejná škola? Ne tak docela. Škola, kterou proslavilo mnoho významných osobností: spisovatelů, herců, vědců, hudebníků, umělců. Škola, jejíž činnost byla násilně ukončena v nejlepším rozkvětu. A poté druhá škola. Dva vzdělávací ústavy, každý jiný a každý s vlastní dlouhou historií.
První české (od roku 1930 Masarykovo) reálné gymnázium dostalo v roce 1894 novou budovu v Křemencově ulici č. 12. Zde přežilo bez úhony dvě světové války, ale nepřežilo nástup nového řádu, který přinesl čtyřicet let duchovního úpadku. Doplatilo jak na svůj název, tak i na to, že svým pojetím bylo příliš prvorepublikové.
Následovaly tři roky, kdy budovu Křemencárny okupovala armáda. Tedy přesněji řečeno, Armádní umělecký soubor. Po něm, v roce 1952, do ní přesídlila chemická průmyslovka.
Průmyslová škola chemická se do té doby tísnila v jedné budově v Betlémské ulici společně se strojnickou a stavební průmyslovkou. Všechny tři školy vznikly z jednoho prazákladu - první pražské průmyslové školy založené v roce 1837. Poválečný rozmach průmyslu v Praze a jejím okolí způsobil, že se postupně od sebe tyto školy oddělily a právě pro chemickou průmyslovku byla vybrána budova v Křemencově ulici. Přestavba bývalého gymnázia na průmyslovku si vyžádala nemalé náklady a způsobila, že návrat před osudný rok 1949, byť by si ho mnozí přáli, je nereálný.
Střední průmyslová škola chemická se tak stala pokračovatelkou dvojí tradice. Svým zaměřením navazuje na dlouholetou historii pražské chemické průmyslovky, která si vydobyla respekt v mnoha podnicích, provozovnách, ústavech i vysokých školách s chemickým zaměřením. Snahou o vysokou úroveň výuky i výchovy svých žáků chce navazovat i na tradici Masarykova reálného gymnázia.
A ke splnění těchto cílů lze jubilantce Křemencárně jen popřát mnoho úspěchů.