Po celých sto let, den co den ráno, zaplavují jinak ospale línou a nepříliš přívětivou uličku na Novém Městě pražském houfy mladých lidí. Jejich kroky však nesměřují k veselému ciferníku hodin na staroslavném pivovaru U Fleků, ale na protilehlou stranu ulice k nesporné dominantě tohoto místa, k úctyhodné budově vzbuzující již z dálky respekt svým strohým a přísným vzhledem. I náhodným chodcům musí být zřejmé, že se blíží ke škole. Toto místo vcelku přesně odráží onu úctu a respekt, jež ve své době v české společnosti vzbuzovalo poznání a vzdělanost vůbec. Ano, je tomu již sto roků, kdy zde ředitel tehdejšího českého c. a k. reálného a vyššího gymnázia Matěj Trapl přebíral z rukou zástupce místodržitelství pro Království české klíče od nové školní budovy. Ta od té doby slouží jen s krátkým přerušením téměř nepřetržitě svému pedagogickému poslání. Byla svědkem nesčetných zvratů, jimiž za toto období prošla česká společnost, svědkem proměn obsahu a metod vzdělávací práce, svědkem větší či menší svobody pro učitele i vnímavé duše české mládeže. Odhlédneme-li od těchto v podstatě vnějších historických okolností, rozpadá se i tak tradice školské výuky a vzdělávání v Křemencově ulici na dvě etapy.
Od postavení budovy v roce 1894 zde nejprve sídlilo, jen s menšími obměnami své náplně a názvu, reálné gymnázium. To bylo násilně zlikvidováno po nástupu komunistického režimu v roce 1949. Po třech letech, během nichž byla budova v užívání vojenské správy a dočasně v ní sídlil Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého a poté vojenské politické učiliště, se v roce 1952 do jejích zdí opět vrátili studenti. Tentokrát však s podstatně jinými zájmy a jinou odbornou orientací. Do bývalé "Křemencárny" byla postupně přemísťována střední průmyslová škola chemická, která v ní působí dodnes. Přes všechny uvedené převraty a změny zde jako určitá jistota stojí již sto roků školní budova a její základní smysl a význam jsou nezpochybnitelné: je, stejně jako stovky dalších v našem státě, základnou, nezbytnou podmínkou pro další rozvoj vzdělanosti a kulturnosti naší společnosti, ale je také místem, kam se čas od času ve vzpomínkách a někdy i v realitě vracejí dnes již nesčetné generace těch, kteří zde prožili část svého mládí a získali snad i něco cenného pro svůj další život, pro uplatnění svých schopností, pro svou práci i duševní uspokojení.
Nikdy není zbytečné připomenout si význam vzdělání, výchovy ke kulturnosti a k občanství, tzn. všeho toho, co může poskytnout škola a školství. Je dokonce užitečné vyhledávat i záminky, při nichž se budeme k těmto tématům vracet. A tak by bylo nepochybně škoda promarnit okamžik, v němž se lze zastavit a připomenout si, že školní budova v Křemencově již oněch zmíněných sto let slouží tomuto vznešenému poslání, poslání, jež jí dali do vínku ti, kteří prosadili a realizovali její výstavbu. Dvaadvacet dlouhých let od svého založení v roce 1871 působilo první české reálné gymnázium v Praze v nevyhovujících provizoriích. Jeho konkrétní institucionální i materiální rozvoj souvisel těsně s obrovským nástupem českého politického hnutí poslední třetiny 19. století i s nebývalým ekonomickým, kulturním a celkově civilizačním rozmachem české společnosti té doby. Růst zájmu o vyšší všeobecné vzdělání s praktickým zaměřením vyvolával všeobecný tlak na materiální rozvoj průmyslového školství. Zásadní řešení si vyžadovalo i první české reálné gymnázium v Praze. Po vcelku složitém jednání vyzvala zemská školní rada v roce 1888 ředitelství této školy, aby vyhledalo vhodný pozemek pro novou školní budovu. V Praze v té době začínala obrovská stavební konjunkura, která ovšem ne vždy šťastně zasáhla do organismu a architektonického vzhledu města. Probíhaly nebo se připravovaly rozsáhlé asanace, které vážně narušily původní vcelku kompaktní, v podstatě barokní charakter městské zástavby. K nejznámějším z těchto zásahů patří likvidace židovského gheta na Starém Městě, ale podobné plošné zásahy se uskutečnily i na Novém Městě pražském. Ředitelství školy tehdy upozornilo zemské úřady na možnost koupě domu a pozemku v Křemencově ulici č. 172-II, který tehdy vlastnil kníže Karel ze Schwarzenberka. Pozemek se zahradou byl vzhledem k jinak již husté zástavbě staré Prahy relativně značně rozsáhlý, sahal až k ulici Černé, a pro předpokládané účely byl vhodný i proto, že byl poněkud stranou ruchu živého velkoměsta, v místě, kde stávala ve 14. století ještě před založením Nového Města osada Opatovice s kostelem sv. Michala a hned vedle osada Jircháře kolem kostela sv. Vojtěcha. Samotný název ulice patří k nejstarším dochovaným místním názvům na Novém Městě. Jak uvádí univ. prof. Václav Vojtíšek, je odvozeno z osobního jména Velíka Křemence, novoměstského měšťana, kterému jen v této ulici v letech 1378-1409 patřily tři domy včetně toho, na jehož místě se dnes nachází budova školy. Snad již za života Velíkova nesla ulice jméno Křemencova. V každém případě je na počátku 15. století v městských knihách označeno toto místo jako "vicus Krzemenczonis" (osada Křemenců). Rodina patřila zřejmě k mimořádně zámožným, vlastnila v té době na Novém Městě celkem dvanáct domů. Dva z nich dokonce byly dlouho nazývány "Na Křemenci". V 16. století došlo ke zkomolení jména ulice na Skřemencova a ve století 18. byl učiněn pokus pojmenovat ji ulicí Poštovskou (procházela jí totiž jižní poštovní trasa). Obecný úzus si však záhy vynutil návrat k původnímu názvu. Než vraťme se zpět k rozhodujícím momentům vzniku školní budovy.
I když již na přelomu 80. a 90. let minulého století existovalo všeobecné přesvědčení o potřebě stavby, průtahy způsobené zřejmě byrokratickým přístupem úřadů zemských i vídeňského ministerstva kultu a vyučování zavinily, že pozemek mezitím koupil stavitel z tehdejších Královských Vinohrad Alois Bureš, který neprodleně v jeho části přiléhající k Černé ulici postavil dva činžovní domy. Řediteli reálného gymnázia Matěji Traplovi se však podařilo přesvědčit jej, aby zbylou část pozemku nabídl státu. V roce 1890 došlo konečně k dohodě o koupi stavebního místa v Křemencově ulici č. 179-II, a to za cenu 115 000 zl. Ale ani pak nebyly ještě odstraněny všechny úřední překážky brzdící práce na realizaci stavby. Návrh projektu zpracoval odbor pro pozemní stavby při ministerstvu kultury a vyučování ve Vídni, konkrétní projekt provedl technický odbor místodržitelství v Praze v roce 1892 a teprve v létě roku 1893 mohla tehdy známá pražská stavební firma Gregor a Stark zahájit stavební práce. Pro ústav nastávala nová epocha. Atmosféru těchto chvil dnešnímu čtenáři sugestivně přiblíží úryvek ze stati o dějinách školy z pera pamětníka, prof. Františka Patočky, uveřejněné v tištěné výroční zprávě z roku 1896. Kromě jiného v ní čteme:
"Nebudeme líčiti radostného vzrušení mysli sboru učitelského a žactva, když dne 7. července 1893 zaryla se poprvé motyka dělníků ke kopání základů a když co den před staveništěm větší a větší hromada staviva se kupila; představí si jen ten, kdo uváží, že po tolika trpkých zklamáních toužebná jich přání svého vyplnění docházela. S netajenou účastí učitelé i žáci sledovali rychlý postup stavby ne školního domu, ale paláce, a v duchu počítali měsíce a dni, kdy nádherná tato budova vědám a jim se otevře."
(Zpráva o cís. král. reálném a vyšším gymnasii v Praze v Křemencové ulici. Praha 1896, s. 7)
I dnes udivuje zmíněná rychlost stavebních prací. Již v létě následujícího roku byla stavba dokončena a na podzim se chystalo její slavnostní otevření. Dne 23. září 1894 bylo podle tehdejších zvyklostí uskutečněno slavnostní vysvěcení budovy. Význam chvíle podtrhne hojná účast církevních hodnostářů i vysokých státních úředníků při této akci. Církevní akt provedl světící biskup pražské arcidiecéze Msgr. Ferdinand Kalous, klíče od budovy předal řediteli školy místodržitelský rada Josef Pavel Schraubek, přítomna byla řada zemských školních inspektorů, předtavitelé města, ředitelé škol, zástupci podnikatelů a další. Na paměť této události byla na postranní zdi ve vstupním koridoru umístěna mramorová pamětní deska v nápisem: "Vystavěno za panování Jeho Apoštolského Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. 1893-1894."
Strohé průčelí budovy připomínající svými prvky vídeňský kasárenský novoklasicismus již svou šíří naznačuje na svou dobu značnou velkorysost projektu. I když dnešní doba přináší poněkud odlišné nároky na uspořádání školního prostoru i jeho estetické ztvárnění, nemůžeme přehlédnout snahu projektantů po modernosti a účelnosti stavby. Pro dokumentaci tohoto tvrzení si uveďme několik údajů, které nám zároveň přiblíží tehdejší představy o podmínkách výuky i dobový kolorit školního prostředí:
Celková rozloha pozemku, na němž stojí škola 2227 m2
Podle projektu měla zaujmout:
zastavěná plocha 1 038 m2 hlavní nádvoří a další vnější prostory 989 m2 botanická zahrada 300 m2 Vzhledem k finanční tísni však nebyl postaven zadní trakt, v němž se počítalo s tělocvičnou a v jehož prvním poschodí měla být umístěna ústavní kaple.
Stavební náklady:
kupní cena staveniště 115 000 zl. vlastní stavba budovy 132 188 zl. vnitřní zařízení 13 000 zl. Celkem 260 188 zl. Podrobný popis budovy (podle výroční zprávy z roku 1896):
- hlavní průčelí je obráceno k západu, je široké 53.28 m. V jeho středu je umístěn hlavní vstup, jímž se vcházelo do vestibulu
- hlavní budova má kromě zvýšeného přízemí 3 poschodí
- na pravé straně průčelí je umístěn postranní vchod k vedlejšímu polotočitému schodišti vedoucímu do 2. poschodí k původnímu bytu ředitele školy a spojujícímu zároveň i sklep a půdu
- z levé strany hlavního traktu vybíhal směrem do dvora v délce 25.30 m boční (severní) trakt pouze o dvou poschodích
- hlavní schodiště bylo umístěno na styku hlavního a vedlejšího traktu, schody byly zhotoveny z šedé žuly
- střecha byla kryta břidlicí
- vytápění ředitelny, sborovny a profesorské a žákovské knihovny bylo zajištěno kachlovými kamny, učebny se vytápěly litinovými násypnými kamny obsluhovanými z chodeb
- v celé budově byl zřízen vodovod na říční vodu, záchody byly splachovací, vyhřívané ze sklepa
- uhlí se do vyšších poschodí dopravovalo ze sklepa zvláštním vytahovadlem
- budova měla plynové osvětlení
- ve sklepech byly umístěny dvě prádelny: jedna pro ředitele, druhá pro rodiny dvou školních sluhů (školníků)
- domácí telefon spojoval byt ředitele, ředitelnu, sborovnu a byty školních sluhů
- školní zvon byl umístěn na velkém schodišti, byl ovládán telegrafním vedením z bytu 1. školního sluhy.
Určení účelu jednotlivých místností
Přízemí:
- učebny I - V
- zeměpisný kabinet
- byt 1. školního sluhy o dvou místnostech
- byt 2. školního sluhy o dvou místnostech
I. patro:
- učebny VI - VII
- předpokoj sborovny a ředitelny
- sborovna a ředitelna
- knihovna profesorská a vedlejší síň knihovny
- chemická laboratoř a chemický kabinet
- učebna fyziky, fyzikální pracovna a fyzikální kabinet
II. patro:
- učebny VIII - XIII
- byt ředitele (3 + 2 místnosti a příslušenství)
III. patro:
- kreslírna
- kabinet pro modely
- kabinet pro předlohy
- rýsovna a kabinet k rýsovně
- síň pro přírodopisné sbírky
- pracovna k přírodopisné sbírce
Pozdější dostavby a přestavby, modernizace budovy:
Teprve po 17 letech od otevření budovy v Křemencově ulici se podařilo získat dostatečné finanční prostředky alespoň na částečné doplnění záměrů původního projektu. Škole totiž naléhavě chyběla tělocvična. Byl proto vypracován nový projekt přízemní budovy umístěné jako pravý (jižní) trakt celého areálu. Objekt měl být víceúčelový, kromě tělocvičny měl sloužit jako školní kaple a aula. Práce postupovaly opět velmi rychle, započaly 1. června 1911 a byly ukončeny v listopadu téhož roku. Opět bylo i pro tehdejší dobu bylo příznačné, že k zahájení provozu došlo při příležitosti významného jubilea, a to 2. prosince 1911, kdy se připomínalo 63. výročí nastoupení císaře Františka Josefa I. na trůn. Nové prostory byly rovněž slavnostně vysvěceny. Školské i další nadřízené úřady si byly vědomy jisté choulostivosti sloučení několika funkcí této stavby, zejména pak spojení tělocvičny s kaplí určenou pro duchovní úkony. Výmluvný je k této otázce úryvek z projevu tehdejšího ředitele gymnázia Jana Šafránka, přednesený při této příležitosti: "Jsou tudíž významy školní kaple, auly, tělocvičny v těchto prostorách sdruženy v harmonický celek a na vás, studující jinochové, jest, abyste u vědomí toho vždy, kdykoli budete zde prodlévati, byli pamětlivi své důstojnosti." (Zpráva c.k. českého reálného gymnasia v Praze v Křemencově ulici. Praha 1912).
Po vzniku republiky si rostoucí počet studentů vynutil další rozšíření prostorů pro vyučování. V roce 1919 byla realizována nadstavba 3. poschodí bočního (severního) traktu. Škola tak získala další 3 učebny a kabinet. Kromě modernizace technických sítí a nezbytných oprav nedošlo již po dobu první republiky ani v letech protektorátu k dalším stavebním úpravám. Ani zrušení gymnázia v roce 1949, ani epizoda vojenské správy budovy nebyla impulsem k výrazným zásahům do celého areálu. Pravděpodobně v této době byla v budově zřízena kuchyně a jídelna (dokumentace k této přestavbě nebyla nalezena). Naopak však zmizela pamětní deska k otevření budovy z roku 1894 stejně jako pietní připomínka obětí okupace druhá pamětní deska s 90 jmény umučených a popravených studentů a absolventů školy odhalená v roce 1946 (po doplnění seznamu obětí znovu instalována v roce 1988).
Od roku 1952, kdy budova začala sloužit střední průmyslové škole chemické, se pak uskutečnila řada stavebních akcí nezbytných pro zajištění komplexní odborné výuky chemie:
1954-1955 byly zřízeny chemické laboratoře z učeben v přízemí bočního traktu a v 3. poschodí hlavní budovy z bývalé kreslírny;
1956 byl vypracován celkový plán přestavby školy a rekonstrukce jejího vybavení; v něm se počítalo s řadou dalších změn;
1957 zřízeny další laboratoře v 1. a 2. poschodí bočního traktu;
1960 zavedeno ústřední topení;
1960 instalován školní rozhlas;
1980-1981 ve dvoře byla vybudována přístavba k hlavnímu traktu; v přízemí se nacházejí šatny pro studenty a v mezipatře nad nimi byla zřízena laboratoř fyzikální chemie; nový prostor je propojen s hlavní budovou dalším schodištěm.
Ani tím však neskončilo úsilí přizpůsobovat solidní stoletou stavbu potřebám doby. Téměř průběžně organizuje vedení školy modernizaci technických sítí i vnitřního vybavení učeben. Jádro stoleté stavby však zůstalo zachováno a slouží dále výchově a vzdělávání dalších a dalších studentských generací. Školní budova přes všechny převraty doby žila a žije svým všedním životem, avšak ve vědomí a v duších těch, kteří po několik let vcházeli do jejích vrat znamená něco víc než jen jeden šedivý dům v jedné fádní ulici. Za všechny z nich to vyjádřil snad nejlépe jeden z nich, spisovatel Vladimír Škutina: "V Praze je mnoho přenádherných paláců a domů. Budova bývalého Masarykova 1. státního reálného gymnasia v Křemencově ulici je jednou z nejošklivějších staveb v Praze. A přece ani Černínský palác na Hradčanech ani letohrádek královny Anny čili Belveder nemají v sobě tolika vnitřní krásy jako naše Křemencárna... z té šeredné boudy vyzařuje fluidum. Něco jako atomové záření. A každý, kdo tam uvnitř sedával jako studentík, je tím zářením zasažen." (V. Škutina, Máš na hlavě zahrádku... Praha 1990). Věřme, že v této tradici bude škola sídlící v této budově pokračovat i v nových podmínkách.