REÁLNÉ GYMNÁZIUM A JEHO SLAVNÍ ŽÁCI

Ivan Otcovský, profesor školy

Genius loci. Duch místa, který tady, v této obyčejné novoměstské ulici beze stromů, prostoupil již tolik generací. Studenti a studentky asi vždycky budou v pozdějších dobách svého života vzpomínat na svá středoškolská léta, která jsou s budovou čp.II-179 v Křemencově ulici spojena, tak jako se vzpomíná na místa prvních dětských her, prvních prázdnin, prvních lásek. Až za deset let pojedete Myslíkovou ulicí od Spálené k nábřeží, tak jistě otočíte zrak aspoň na okamžik do té druhé ulice vpravo, až za třicet let nebo více půjdete se svou vnučkou k Národnímu divadlu, tak určitě zajdete také ke své bývalé škole vzpomenout si, kam jste kdysi každé ráno spěchali. Snad bude škola pořád ještě školou, neboť pro tento účel byla v letech 1893-94 postavena. Na chodníku před ní bude snad pořád stát zelená litinová pumpa jako technická pamětihodnost připomínající zdroje vody pro město na přelomu 19. a 20. století, i tenkrát už ovšem zdroj alternativní (škola měla od počátku svůj vlastní vodovod). Naproti budou charakteristické hodiny, ani ne tak přesně ukazující čas, jako spíše symbolizující turisticky atraktivní pivovar založený již roku 1499. V protější budově se však vůně sladu mísí s vůní karbidu z chemické laboratoře v prvním patře. Mnohé je pomíjivé a cesty budoucího vývoje jsou nevyzpytatelné. Porovnejme např. měsíční plat suplenta (středoškolský učitel bez státních zkoušek, bez tzv. definitivy) za první republiky 900 Kčs s cenou kopečku zmrzliny na rohu Křemencovy a Opatovické dnes 3 Kč. Stejně pomíjivá může být i existence pěti knihkupectví v bezprostředním okolí školy, která svádějí nabídkou odborné školní literatury včetně edice Taháky a která se ve strategickém centru města snadno mohou změnit v bankovní filiálky... Ale hejna holubů na báni Šítkovské vodárenské věže, rackové kolem Vltavy a labutě na její hladině, ti tam budou i za těch třicet let.

Rostoucí potřeba reálného technického středního vzdělání, při snaze o zachování vysokého vzdělávacího standartu gymnázií, vedla ve 2. pol. 19.stol. k zakládání reálných gymnázií. Po iniciativě zemské školní rady založil rakouský ministr kultu a vyučování J. Jireček v Praze v říjnu 1871 reálné gymnázium německé (v Mikulandské ulici) i české. C.K. české reálné a vyšší gymnázium zahájilo výuku 29. října 1871 v pronajatých místnostech v Eliščině (dnes Revoluční) třídě, o rok později bylo přeneseno do Spálené a pak i Palackého ul. a od roku 1894 do vlastní novostavby v Křemencově ul..

V prvních 2 ročnících byla výuka všech žáků společná, ve 3. a 4. třídě se rozdělili do oddělení gymnazijního s řečtinou a reálného s francouzštinou a krasopisem. Vyšší 4 ročníky byly pak klasickým gymnáziem. Vyučovalo se těmto předmětům: náboženství, latině, češtině, zeměpisu, aritmetice, přírodopisu, kreslení, krasopisu, od 2. ročníku také dějepisu, měřictví a rýsování, ve 3. a 4. ročníku se namísto přírodopisu vyučovalo fyzice. Ve vyšších gymnazijních třídách se vyučovalo náboženství, latině, řečtině, češtině, zeměpisu a dějepisu, matematice, přírodopisu (tj. fyzice a chemii), v 7. ročníku přibyla filozofická propedeutika. Nepovinnými předměty byly němčina, francouzština, těsnopis, zpěv, tělocvik, kreslení. Maturovalo se ze čtyř předmětů, dvou povinných a dvou volitelných.

Od školního roku 1911-12 došlo k významné změně výuky, škola byla postupně přebudována podle reformy ministra Marcheta z roku 1908 na osmileté reálné gymnázium typu A bez řečtiny.

Po roce 1918 z názvu školy zmizela zkratka "c.k.", byla zavedena žákovská samospráva a od roku 1922-23 byly uplatněny další podstatné změny osnov. Od pátého ročníku bylo rozlišeno oddělení reálně gymnazijní a gymnazijní (plánované oddělení reálné otevřeno nebylo). Gymnazistům se vrátila řečtina, francouzština zůstala jen reálným gymnazistům. Zeměpis v osmém ročníku už nebyl, chemie byla v pátém a šestém ročníku, fyzika v sedmém a osmém. Deskriptivní geometrii od šestého ročníku měli jen reální gymnazisté, filozofická propedeutika byla v sedmém a osmém ročníku, nepovinný byl těsnopis, zpěv a další jazyky, podle kvalifikace v profesorském sboru. V Křemencově ulici se vyučovalo i ruštině a srbochorvatštině.

Roku 1930, při příležitosti prezidentových 80. narozenin, byl ústav pojmenován Masarykovo I. státní reálné gymnázium v Praze II. Téhož roku došlo opět k úpravám výuky. Snahou bylo snížit počet vyučovacích hodin. Latině se vyučovalo od třtího ročníku, francouzštině nebo angličtině od pátého, deskriptivní geometrii a konverzaci v cizím jazyku nebo dalšímu jazyku od sedmého ročníku. Za okupace byla oklešťována výuka češtiny, českých dějin a zeměpisu. Žákovská knihovna byla uzavřena, profesorská podrobena revizi a cenzuře. Koncem války byli ve škole dislokováni vojáci wehrmachtu, v květnu 1945 byla obsazena českými vlastenci.

Jmenovanými (definitivními) řediteli školy od počátku její existence byli J. Valenta, M. Trapl, J. Šafránek, J. Hiller, K. Rón a F. Šišma. Celkový počet absolventů reálného gymnázia se blížil ke čtyřem tisícům, školu však v průběhu jejího trvání navštěvovalo ještě mnohem více studentů. V období do 1. světové války dosáhla škola dvou vrcholů v počtu studentů. Počátkem 80. let jich bylo na 600 a stejný počet ve školním roce 1914/15. Od roku 1916 počet žáků trvale přesahoval 600, s výjimkou poklesu v roce 1930. Od roku následujícího nastal prudký vzestup a v letech 1939 a 1940 měla škola přes 1000 žáků. Po osvobození počet žáků již nedosáhl předválečné úrovně a v roce 1949 bylo reálné gymnázium zrušeno.

Současná doba je dobou utváření moderního, objektivního a funkčního školství i vytváření školských koncepcí. Je i dobou společenských a platových posunů. Pohlédněme proto na finanční situaci středoškolského učitele ve 20. letech, před třičtvrtěstoletím. Profesorský plat se pohyboval od 15 do 40 tisíc Kč ročně a byl určován v 9 stupních po 3 letech podle odučených let. K platu dál patřil příspěvek na nájemné od 3 do 7 tis. Kč ročně podle charakteru obce (vyšší nájemné bylo v obcích větších, lázeňských nebo v administrativních centrech), dále eventuální přídavky na 1 dítě 1,8 tis., na více dětí 3 tis. Kč ročně. Ředitel střední školy měl nárok na služební byt 4 + 1 nebo příspěvek na nájemné 3-4 tis. Kč ročně podle výše činže, dále funkční služné 6-12 tis. ročně odstupňované podle počtu odpracovaných let a velikosti školy. Týdenní profesorský úvazek byl u filologických předmětů 15-17 hod.,u reálných předmětů 18-20 hod. a u tělocviku a kreslení 20-24 hod. Studenti platili školné, pokud roční příjem jejich rodičů přesahoval 20 000 Kč. Do ročního příjmu rodičů 40 tis. činilo školné 100 Kč ročně, do 60 tis. 200 Kč, do 100 tis. 400 Kč a při ročním příjmu rodičů přes 200 000 Kč činilo roční školné jejich syna či dcery na reálném gymnáziu 1 200 Kč. Naopak různá zvýhodnění (nákup učebních pomůcek pro jednotlivé žáky, příspěvky na oděv, stravu, výlety a prázdninové pobyty) byla hrazena z dobročinných samosprávných fondů, darů mecenášů a eventuálních výdělečných akcí.

Lavicemi reálného gymnázia v Křemencově ul. prošlo mnoho později známých osobností z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Dokladem dobrého jména ústavu je i to, že řada absolventů sem posílala studovat své děti, po jménech otců ve výročních zprávách nacházíme i jména jejich synů (gymnázium bylo výlučně chlapecké). Od maturitního ročníku 1901 se v seznamech žáků objevují jména těch, kteří padli v 1. světové válce, jména legionářů, účastníků prvního domácího odboje a již od maturitního ročníku 1903 jména těch, kteří zahynuli v německých koncentračních táborech a ve druhém odboji doma i v zahraničních vojenských jednotkách. Pamětní deska s 90 jmény obětí okupace z řad studentů školy byla po válce umístěna na čestném místě na hlavním schodišti. Dnes je tam nová, na níž bylo podle přesnější evidence doplněno dalších 30 jmen. Na desce jsou i jména J. Klímy, B. Kouly a V. Šafránka, kteří byli zastřeleni v ruzyňských kasárnách již 17. listopadu 1939 mezi prvními 12 obětmi 2. odboje v souvislosti se studentským protestem 28. října, následujícím pohřbem J. Opletala i souběžným uzavřením českých vysokých škol. Plných 6 let byl vězněn v koncentračním táboře ředitel školy F. Šišma. Obětmi okupace byli židé, činovníci Sokola, vojáci z povolání, členové ilegálních organizací, účastníci bojů v květnovém povstání 1945.

Ve zdejších zdech trávili své středoškolské roky četní pozdější vysokoškolští profesoři. Byli to věhlasní lékaři J. Heyrovský, J. Trapl, R. Eiselt, K. Wachsmann, K. Greif, K. Henner, V. Vondráček (sám na to obšírně vzpomíná ve svých publikovaných pamětech Lékař vzpomíná, díl 1895-1920, Praha 1978), J. Wolf, J. Kurz, J. Vítek, F. Karásek, V. Haškovec, právníci A. Wenig-Malovský, F. Čáda, C. Horáček, Z. Peška, J. Klíma, profesoři Vysokého učení technického v Praze a v Brně J. Stránský, J. Šámal, V. Konn, S. Trapl. Zkoušky dospělosti zde dosáhli profesoři filozofické fakulty UK v Praze K. Vorovka, J. Daneš, R. Růžička, A. Brožek, V. Novák, B. Hála, slavisté M. Weingart a J. Dolanský-Heidenreich, pedagog V. Příhoda, estetik O. Zich, historik umění J. Kotalík, editor historických pramenů Z. Kristen, profesor Masarykovy univerzity v Brně A. Beer a Komenského univerzity v Bratislavě J. Baudiš. Studovali zde univerzitní učitelé přírodních věd R. Kettner a V. Dolejšek, profesoři univerzit v Mohuči a v Yale A. a R. Wellekovi i profesoři pražské konzervatoře hudby E. Fuchs a P. Sádlo.

Do školních lavic zde usedalo mnoho později významných národohospodářů a finančníků, např. ředitelé bank a fondů F. Sedláček (banka Slávie), Z. Vodvářka (Pražská úvěrní banka), S. Svoboda a R. Pulkrábek (Pražská spořitelna), Z. Ross (Národní banka československá), M. Bláha (Masarykův fond železničních zaměstnanců), M. Bukvar (Všeobecný penzijní ústav v Brně), Z. Taussig (UNRRA v Londýně), F. Kneidl (pojišťovna Koruna), V. Petschek (rodinná banka v New Yorku), J. Kamenický a A. M. Raim (Zemská banka), právě tak ředitelé a kapitáni průmyslu a obchodu, např. G. Dříza a J. Raupach (ředitelé Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. Labem), K. Schiffner (přednosta keramických závodů), F. Žižka (Pražské vzorkové veletrhy), L. Storch (Českomoravská Kolben Daněk), V. Šifalda (Vítkovické železárny), J. Fischer (Středočeské cihelny v Libčicích n. Vlt.), P. Klíma (Elektrické podniky hl. m. Prahy).

Mnoho žáků školy se uplatnilo v politickém životě. V letech 1904-06 reálné gymnázium navštěvoval budoucí ministr zahraničí J. Masaryk, chodili sem ministr železnic J. Kamenický, sekční šéf Kanceláře prezidenta republiky K. Strnad, ministr zahraničí 2. republiky F. Chvalkovský, ministr sociální péče V. Klumpar, pravicový politik 30. let a významný příslušník 2. odboje popravený nacisty, syn ministra A. Rašína L. Rašín, náměstek primátora Prahy V. Šolc, generální tajemník Demokratické strany a syn M. Hodži F. Hodža.

Několik absolventů školy se stalo diplomaty: A. Maixner (vyslanec ve Vatikánu), J. Němeček (konzul v Clevelandu), J. Hubený-Bělský (honorární konzul Monaka v Praze). A mnoho se jich stalo redaktory významných listů: J. K. Strakatý (Národní listy), F. Dvořák (Práce), J. Janda (Národní politika), J. Vaněk, J. Dvořák a J. Trojan (Právo lidu), I. Herben a J. Otmar (Svobodné slovo), A. Roček (Svobodné Československo), J. Chalupecký, V. Coufal, W. Feldstein (Tvorba), J. Šalda (ředitel a. s. Melantrich), V. Šmejkal (tiskový šéfredaktor Ministerstva národní obrany), V. Jisl (Mladá fronta), G. Trapl.

Do této školy chodili i pozdější čelné osobnosti státních, kulturních, sportovních a společenských institucí, jako generálové Československé armády A. Eisenberger a D. Čapek, předseda Československého rozhlasu L. Šourek, divadelní ředitelé V. Novák a J. Snížek, tajemník Syndikátu československých spisovatelů M. Popel, inspektor Zemské školní rady J. Zima, šachový mistr působící v USA K. Skalička, předseda Československého fotbalového svazu B. Tesař, náčelník Junáka A. B. Svojsík i generální tajemník Svazu československémládeže, výše uvedený redaktor V. Jisl, starosta města Kolína nad Rýnem Kubovský a řada dalších. Avšak reálné gymnázium v Křemencově ul. se nejhlouběji zapsalo do veřejného povědomí i do dějin svým kulturním odkazem. V jeho zdech přišel na svět Devětsil a vyrůstali zde vůdčí géniové Osvobozeného divadla. V kulturní tradici bylo na co navázat. V 80. letech minulého stol., tedy ještě ve Spálené ul., ve škole studovali malíř A. Slavíček, tvůrce českého impresionismu, a J. B. Foerster, jeden z nejznámějších českých hudebních skladatelů, komponista především sborových zpěvů. Škola měla jen málo ročníků, z nichž nevzešel žádný umělec. Byli to především spisovatelé, kritici, divadelníci, kulturní publicisté a organizátoři kulturního dění, kteří v letech svých studií získávali první inspirace a první zkušenosti, navazovali první umělecké kontakty a nacházeli své vzory. Beletrii, divadlo a kritiku tvořili K. Hloucha, J. Soukup, J. Muldner, A. Zeman (legionářský autor), V. Vančura (studoval zde několik let), K. Teige, A. Hoffmeister, J. Wachsmann (Voskovec) a J. Werich, J. Vodák, J. Trager, J. Weil, E. Konrád, O. Šafránek, J. Z. Novák, V. Veverka, P. Pujman, A. Kusák, V. Škutina. V Křemencově ul. studovali pozdější nakladatelé R. Škeřík a F. Laichter (vpravdě mece náši české knihy, jimž jejich nakladatelství nemohla být obživou) i V. Kotrba (literatura pro děti a mládež).

Tady se v mladých představách budoucích architektů K. Roškota a K. Honzíka rodily stavby slavného období meziválečné československé avantgardní architektury konstruktivismu a funkcionalismu. (K. Roškot: hrobka českých králů ve Svatovítské katedrále, projekty pro zámoří, K. Honzík spolu s J. Havlíčkem budova Všeobecné penzijní pojišťovny, první mrakodrap v Praze, dnes Českomoravská komora odborových svazů na Žižkově). Zde studovali malíři, grafici a výtvarníci meziválečné postrealistické generace inspirované modernou přelomu století a sociální tematikou J. Konůpek, L. Šimák, J. Šimon, M. Stretti, J. Novák, A. Wachsmann, K. Myslbek, P. Tučný, M. Lamač, K. Kolínský. Malou galerii jejich děl otiskl sborník vydaný v roce 1948, který byl věnován 75. výročí založení školy v roce 1946. Své středoškolské vzdělání zde získali také herci L. Boháč, M. Nedbal (oba se sem ostatně jistě pro inspiraci vraceli, když hráli profesory v proslulých a nadgeneračních filmech ze studentského prostředí od J. Žáka v režii M. Friče), V. Hlavatý, Z. Buchvaldek, hudebníci, interpreti a pořadatelé Z. Knittl, J. Vokurka (Joran), Z. Folprecht, J. Ouředník, R. Vašata, V. Kalabis, I. Paukert, Š. Koníček, M. Friedl, J. Pixa. Mnoho literatury odborné, memoárové i beletrie bylo a je stále věnováno Osvobozenému divadlu, především jeho odkazu a inspirační síle. J. Honzl pro ně získal oba hlavní protagonisty rovněž studenty školy J. Voskovce a J. Wericha.

Avantgardní tvůrčí skupina Devětsil, založená v roce 1920, je neméně slavnou kapitolou českých kulturních dějin. Její genezi v souvislosti se školou nejvýstižněji podává K. Teige ve sborníku k 75. výročí reálného gymnázia (který již byl výše zmíněn) v příspěvku "Na Křemencárně, čili příspěvek k embryologii jedné generace". Líčí iniciativu primy C ve školním roce 1911/12, třídy, která v roce 1919 byla prvním poválečným maturitním ročníkem a která kolem sebe soustředila starší i mladší spolužáky. Připojila se avantgardní skupina mladých obdivovatelů moderního evropského umění a začínajících tvůrců za žižkovského gymnázia, další centrum měl Devětsil v Brně. Ve 20. letech byl Devětsil určujícím avantgardním uměleckým proudem s rozsáhlou publicitou (výčet periodik i almanachů podává Teige). Představovali jej především V. Vančura, K. Teige, A. Černík, V. Nezval, J. Seifert, F. Halas, J. Wolker, B. Václavek, A. M. Píša, J. Voskovec, J. Honzl, O. Mrkvička, K. Schulz. Otevíral cesty k současné světové kultuře, dal vzniknout českému poetismu a surrealismu...

Ještě v závěru své existence, již v ohrožení komunistickým režimem, zažilo gymnázium zajímavou epizodu. V dubnu roku 1949 v jeho lavicích poprvé usedly dívky. Bylo to několik studentek ze zrušeného Řeholního gymnázia v Ostrovní ulici. I mezi nimi byly osobnosti. Vzpomeňme jen nejslavnější z nich, Jiřinu Bohdalovou. Je tedy dnes, sto let poté, kdy práh této školy poprvé překročili učitelé a studenti, vůbec možné vystupovat po jejím schodišti, procházet jejími chodbami, otevírat dveře jejích učeben a dívat se z jejích oken, je to vůbec možné bez nejhlubší úcty a piety?