KŘEMENCÁRNA

Vladimír Škutina

Motto:

Je-li ve mně vůbec něco dobrého
a zuživatkovatelného, vděčím za
to především své Křemencárně.

Řekli: "Napiš to!" "Proč já? Proč zrovinka já?", zeptal jsem se. "Protože stejně jsi za celý život nic jiného pořádného nenapsal, než to o té Křemencárně", pravili bezostyšně. Josef Škvorecký píše o Danny Smiřickém v jeho Náchodě. Arnošt Lustig se celý život vrací do koncentráku. Tak já tedy zůstanu věrný své Křemencárně.

"Ale co mám, proboha, napsat?", zeptal jsem se spíš ze zoufalství než z lenosti, poněvadž všechno už bylo řečeno v "Máš na hlavě zahrádku". Moji rozkošní spolužáci řekli:

"Napiš to ostatní to, co v Zahrádce není!". Přikázali a znělo to tak výhružně nebo spíš káravě, jako by v Zahrádce nebylo skoro nic. Původně jsem se kojil nadějí, že něco napíše Josef Kubovský, něco Jirka Mrha, něco Vláďa Rous, něco Jan Marek a taky něco Evžen Strouhal, když už v primě a sekundě vydával třídní časopis. Anebo proč se neopráší zápis, který do kroniky vepsal Jirka Berdych, jak jsme kolektivně v pubertálním věku na Vatře osahávali Jiřinku Bohdalovou, i když byla v tom roce ještě pod zákonem?

"Napsat to musíš ty, protože nikdo jiný už si nic nepamatuje", rozhodli, dovolávajíce se své prudce postupující sklerózy. Načež se rozptýlili po svých dědečkovských povinnostech. Mně v tom nechali. Rád bych se byl býval ještě zeptal, čím mám začít, ale už nebylo koho. A stejně si nikdo nic nepamatoval. Což má tu výhodu, že když si budu kor moc vymýšlet, na hruškách mě nenachytají. Na nastupujícím stáří jsou nejhorší tři věci: paměť...a ty druhé dvě jsem zapomněl. Na druhé straně to s námi není tak špatné jako s Jiřím Sovákem, který vypráví, že se ráno probudí, jde se vyčůrat a najednou zírá: mouka, rýže, sůl..."Člověče, to jsi ve špajzu!"

A ještě daleko máme do stavu onoho stařečka, který vešel do nevěstince a bordelmamá se na něho obořila: "Dědku, vy už to přece máte dávno za sebou...!" "Jo? A co jsem teda dlužný?"...

Pane řediteli Šišmo, pane doktore Leháre, zastupující správče ústavu, přimluvte se za mne tam nahoře v křemencárenském nebi, abych měl jednou, byv tasen k poslednímu vyvolání, protekci...!

JAK SE VYBÍRÁ TYPICKÝ KŘEMENCÁRNÍK

čili proč zrovna maturanti z roku 1950, když tam už vůbec nematurovali?

V dobách, kdy sociologie ještě nebyla prohlášena za pavědu, vznesl jeden student na pana profesora Zelinku, zvaného Zeus, dotaz, jakže by se světu představil "typický Čech". Zeuse otázka pobavila natolik, že si prohrábl pěstěný šedivý vous, zanechal výkladu o řecké mytologii a pronesl líbeznou a moudrou přednášku o dvou metodách: Prvá metoda (dnes používaná třeba při průzkumu veřejného mínění před volbami anebo stran úrovně televizního programu): vybere se sto, tisíc, deset tisíc lidí z různých vrstev, různého věku, povolání a bydliště a jejich odpovědi se sečtou a vydělí.

Druhá metoda (a ta byla použita v případě našeho almanachu): najde se jedinec, z něhož se vytvoří typ. Třeba Švejk. Nebo pohádkový Honza. Pak už se to omílá donekonečna, až si celý svět myslí, že všichni Češi jsou Švejci nebo Honzové.

Dva momenty vedly autory almanachu, že jako mluvčí Křemencárníků-gymnazistů (tedy ročníků do roku 1949) byla vybrána právě třída, která sice Křemencárnu nesměla dokončit, ale prožila v ní údobí od nacistické heydrichiády (1942) až do trpkého únorového puče 1948 a do zavření Masarykova státního reálného gymnázia. Ve dnech, kdy se rozhodlo, že se demokracie rozpráší, zavře, zlikviduje (jaro 1969), hřímal tehdejší nejmocnější muž komunistické nomenklatury Dr.R(odné) S(trany) Vasil Bilak z tribuny sjezdu ÚV KSČ: "Všemi prostředky podtrhují všemi prostředky musíme vyhladit z našeho socialistického společenství švejkiády a škutiniády! " A co to bylo (nebo pořád je)"škutiniáda"? To je duch Křemencárny, intelektuálská legrace, boj proti tupé blbosti, a především volnost myšlení a rozhodování což jsou všechno vlastnosti totalitě nepřátelské. Druhým momentem a ten také patří k metodám sociologie byla cesta nejmenšího odporu. Almanach spěchá. Doličná třída spolu udržuje přes padesát let a přes všechna úskalí stále nejužší kontakt. Scházeli se, scházejí pravidelně v tu- i tam- zemsku, jezdí spolu na dovolené, hrají společně tenis, basket, pořádají zabíjačky, mejdany a... zkrátka: z maturitního ročníku 1950 uděláme typ. A je to. "Klucí (páni penzisti) tady to máte a ostuda padne na vaší hlavu. Howgh! Amen! A furt se jde..."

Začal jsem pokládat oblázek k oblázku, kamínek za kamínkem do mozaiky o osudu budovy, zvané Křemencárna, ještě když v ní sídlilo Masarykovo státní reálné gymnasium. Nakonec přece jen se v mých rozkošných spolužácích hnulo krapínek svědomíčko, takže jsem v tom nakonec nezůstal sám. Pár jich napsalo svůj díl a já už mohu jen glosovat nebo doplňovat. Zaplať vám to Pánbůh a ať vám to vynahradí na dětech. A na vnucích!

Z TEMNA DO TEMNA

Stojím před pamětní deskou spolužáků, studentů Masarykova státního reálného gymnasia v Křemencově ulici, kteří padli, byli umučeni, položili život za svobodu Československa za druhé světové války. Je jich 119.

Desku jsme odhalovali při 75. výročí MRG v roce 1946. Pak ji komunisté krumpáči odstranili a dnes je péčí ředitelství chemické průmyslovky opět na svém místě.

Kolik z těch statečných lidí jsem jako kluk znal... Dělali jsme přijímací zkoušky na Křemencárnu těsně před heydrichiádou. První tři třídy primu, sekundu a tercii jsme absolvovali za dost pitoreskních a dramatických podmínek. Dneska už vzpomínáme jen na ty zlomky srandy z oněch let.

Pak následovalo krátké opojení svobodou. Pro nás však zřejmě nejdůležitější pro zbytek života. V naší třídě jsme měli jen jednoho komunistu. Jenže tenkrát nám to bylo fuk.

Dovede si vůbec dnes někdo představit onu míru demokracie a svobody, když zástupce třídy se mohl zúčastnit profesorských porad o známkách ve sborovně? Ví vůbec někdo z dnešních studentů, co to je za projev svobody, když jsme mohli (po polemice dr.Drábka s komunistickým ministrem Kopeckým) zrušit výuku ruštiny?

Byla to nádherná doba. Využili jsme stipendií v zahraničí (Tonda Hornych třeba odjel ve stopách Jiřího Voskovce na stipendium do francouzského Dijonu a já měl zajištěno po maturitě studium na Oxfordu k němuž samozřejmě už nedošlo).

Za války nás učili univerzitní profesoři, kteří po zavření vysokých škol přešli na gymnázia. Po válce se do čela ústavu vrátil z koncentráku pan ředitel Šišma jehož hned zas po únorovém puči vyhodili! V roce 1947 vznikl sloučením Svazu vysokoškolského studentstva a Svazu středoškolského studentstva přípravný výbor Svazu čs. studentstva, v jehož předsednictvu jsem měl tu čest zasedat vedle Emila Ranzdorfa, Felixe Uhla a dalších pro mne velkých osobností studentského hnutí. (Jiří Pelikán tam tehdy nechodil. Byl už intenzivně zaměstnán přípravami únorového puče, čehož pak trpce litoval a celou svou činností za uplynulých 30 let své tehdejší chyby a přehmaty napravoval).

A pak už přišel rok 1948.

Budiž mi dovoleno ocitovat závěrečnou kapitolu z knížky "Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci".

KOMEDIE SKONČILA

Na Matěje to nevypadalo, i když podle kalendáře touhle dobou obvykle Matějská pouť v Praze začínávala. Tohoroční lidová veselice měla víc jízd hrůzy a ruských kol, i když nepostrádala ani houpaček, kolotočů, lízátek a hlavně střelnic. A fackovacích panáků. Jenže nám to nějak všechno ještě nedocházelo. A když nám to pak začalo docházet, bylo už po dopadu.

Bylo nám sedmnáct, připadali jsme si děsně dospělí a vůbec ne moudří. Zato odvázaní, že můžeme být absolutně nezodpovědní. Kdybychom chtěli. Ale my nechtěli. Akorát že jsme byli spokojeni pocitem svobody. To jsme byli. A tak se taky stalo, že jsme ty historické události drobátko podcenili.

Motýlka jsem měl nakřivo (do smrti smrťoucí se ho nenaučím vázat) a smokink po otci mi byl v rukávech fest a v ramenou pro podnájemníka. Táhli jsme do tanečních jako by se nechumelilo, což byl děsný omyl, protože se naopak chumelilo. Pepík Kubovský měl původně lakýrky, ale asi se klouzal víc než »pardon já nerad«. V průchodu Lucerny mu Dacan radil, aby k madame Červinkové vkročil radši bos. To, co měl na nohou, vypadalo jako propocené polokedsky.

"Nebudu přece takovej dacan jako ty, abych se přezouval" Vyslovil »dacan« s malým »d«, takže to nebyla přezdívka, nýbrž nadávka, ale Dacan byl svatý muž a spolkl to. Na nohou měl všednovšední křusky a černé polobotky měl v pytlíku na cvičky. Vyváželi jsme se paterem nosterem nahoru do druhého poschodí po dvou v kabince, protože pan Liling, vrátný v paláci Lucerna, byl na nás jako pes a pokaždé vyhrožoval, že výtah zastaví, jakmile shledá jakoukoli nepřístojnost. Jízda ve třech byla nepřístojnost. Jízda ve dvou byla zase nuda, protože ve dvou není žádná sranda, a do tanečních se - jak známo - nechodí za výukou tance, ale jen a jen pro tu srandu. Taky ani jeden z nás se dodnes nenaučil vířit valčík na krásném modrém Dunaji a polku ovládáme stěží do čtverce. Proto jsme na každou hodinu přicházívali perfektně připraveni. Jednou jsme dokonce v prodejně domácího zvířectva, kanárů a akvarijních rybiček v třídě Politických vězňů vykoupili všechny bílé myšky, které měli na skladě. Každý z nás svou bílou myšku uschoval do smokinku a na dané znamení bylo domluveno, že při mazurce ji vypustí na taneční parket nebo na šaty své tanečnice. Byla to prodloužená, takže holky měly dlouhé šaty, a myšky, snažíce se vklouznout do úkrytu pod vlečky, nám připadaly náramně komické. Za to nemůžeme, že to pak dopadlo jinak. Některému z nás myška vyklouzla ze svého úkrytu předčasně. Při korsování. A šups! - rovnou pod nohy gardedámám.

"Ježíšikriste - myš!", zaječela napadená gardedáma, jako by Ježíš Kristus byl kompetentní k chytání uprchlých myší. Pan Jirovský, taneční mistr, který kursy madame Červinkové řídil, kouřil na chodbě. Asistent, který na pódiu přehlížel, aby se korsovalo procházkovým krokem a neklouzalo se, nádherným starťákem jako vzducholoď zajel pod nohy gardedámám a než zpitomělá bílá myška stačila zareagovat, volal asistent zpoza nohou - dámských i od židlí:

"Mám ji!" Nevšiml si, že v té chvíli kus od něho ponořil hlavu pod židle a nohy gardedám Pepík Kubovský, který zatím vytáhl svou myšku z úkrytu v náprsní tašce a teď ji třímal a rovněž volal:"Tu je!" čímž zmátl Políra, jenž se právě chystal dát povel k všeobecnému vyrojení bílých myší. Navíc Šůša s Jirkou Mrhou, Jirkou Berdychem a snad ještě s pěti dalšími trávil přestávku na pánském záchodku pokuřováním vzácných cigaret, takže celá akce ztroskotala na nejednotném postupu. Šest nebo sedm bílých myšek sice vyjeveně klouzalo po navoskované podlaze Mramorového sálu paláce Lucerna, ale bez mimořádného efektu. Plánované delirium tremens pana Jirovského a hysterický záchvat madame Červinkové se nedostavil. K tomu všemu ještě Vlado Kodýtek svůj exemplář bílé myšky nemohl najít a prošacovával se tak nešikovně, že upoutal pozornost a nám pak dalo strašně moc práce, než jsme ze sebe odvrhli nefalešné obvinění.

"Pánům z Masarykova prvního státního reálného gymnázia v Křemencově ulici si nejzdvořileji dovoluji oznámit," začal sice nakvašeně, ale obřadně a s P.T. čili s plným titulem Mr. Jirovský, "že kromě Hojerovy atletické gymnastiky ovládám i základy jiu-jitsu a ve volné chvíli nepohrdnu ani rohovnickým utkáním." Tím nás definitivně potřel a my si připadali jako Ferdyš Pištora, když ho Armáda spásy obrátila na spořádaný život. Na cestě z tanečních do Modranské vinárny v průchodu mezi Křemencovou a Černou ulicí, kde jsme vždycky po tanečních zakotvili, abychom se utvrdili v dospělosti, nám i tak nevydařená akce připadala jako taškařice, ale měl asi pravdu Šůša Drábek:"Pánové, kterýmu volovi ta zvířena vzala draka? To je zodpovědnost na hovno!"

Trochu tu kritiku přehnal. Jako vždycky. Škoda, že už nekomentoval přípravu a zodpovědnost na onu taneční hodinu tehdy, kdy sněžilo a měla začít Matějská pouť. Anebo to komentoval, ale někde jinde.

Vyjeli jsme pater nosterem nahoru, odložili v šatně a šli jako vždy na pánský záchod, ačkoli jsme neměli ani malou ani velkou potřebu a kouřit se mohlo na chodbě. To už byl takový zvyk z gymplu.

Jako by něco viselo ve vzduchu. Nějaká předčasná bouřka nebo zemětřesení. Anebo že by to byla předtucha? Něco to bylo. Jáša Drábek ani nedokouřil a ještě dřív než taneční mistr pan Jirovský prošel pisoárem, aby se tam snad někdo neulejval před povinností vířit a korsovat, vyhoupal se na chodbu a do sálu. Vyhoupal. Ne, že by se kymácel nebo kolébal. On se někdy při pomalé chůzi houpal, jako se houpe lustr, když na vetchém stropě nahoře někdo dupe. Když se houpal a nechutnalo mu kouřit, bylo to neklamné znamení, že s ním něco není v pořádku. Bylo to s ním toho dne dokonce tak zlé, že ještě dávno nebyl vydán příkaz vyzvat dámy ke korzování a on už se ukláněl před svou favoritkou Dášou, které jsme z neznámého důvodu říkali »Prádelna«, nabídl jí své rámě a zavěšen podle předpisu, volným krokem se procházel dokola, moc nenamluvil, tedy skoro vůbec nemluvil, a zas se tak při chůzi houpal, jako když se rozhoupá lustr a vy ho zastavíte a on se zas houpá na druhou stranu, poněvadž strop se nepřestává třást. "Pánové, leze na něj jaro," prohlásil Pepa, leč neměl pravdu. Sněžilo. A vůbec to nevypadalo na Matěje.

Dívka Dáša, které jsme z neznámého důvodu říkaly »Prádelna«, se usmívala takovým svým rozpačitým úsměvem, v němž se mísily obavy s očekáváním, a chápala mnohem méně než my, takže nechápala nic. Usmívaly se tak i ostatní dívky, a dokonce i pár rozkošných spolužáků, čímž to vypadalo, že by mělo být všechno v naprostém pořádku.

Už ani nevím, jaký taneček byl předmětem výuky tu hodinu. Pamatuji si jen Jášu, jak korzoval tím svým houpavým pohybem, který nevěstil nic nadějného, a pak už se pamatuji jen velice zlomkovitě, že jsme vyšli ven z Lucerny a z nějakého mně dosud nevysvětlitelného důvodu se netáhlo do Modranské vinárny, zvané Modrárna. Kam jsme šli, je částečně záhadou a jsou o tom dvě verse, o jejichž pravosti se dodnes vedou spory, jako by to byly Rukopisy Královedvorské, za něž Polír dostal sardel, protože je vydával za Královéhradecké.

Moje zajisté zvolna stárnoucí paměť mi jasně vybavuje pohled na pohupujícího se Jášu, zavěšeného předpisově do dívky Dáši, které jsme z neznámého důvodu říkali »Prádelna«. V tomto bodu má asi pravdu on, že dívka Dáša, které jsme z neznámého důvodu říkali »Prádelna«, byla zrovna se školou na horách a měla se teprve onen večer vracet. Zapsal to tak i do svých memoárů, haškovsky nazvaných »V šest večer po válce v Modrárně«. Spor se však vede o místo rozchodu. Jáša tvrdí, že jsme doprovodili Vlado Kodýtka před dům v Opatovické ulici a pak jsme spolu klábosili, zatím co já trvám na východu z průchodu mezi Spálenou a Opatovickou naproti Lazarské, neboť on tehdy vyhlížel z tramvaje, jestli se dívka Dáša, již hořce miloval, nevrací z hor. Fakt, že druhého dne s celou rodinou vstoupil do míst, kde se Český les už jmenuje Böhmerwald, je neměnný. Ale říkáme si, že je to krásné, mít takové starosti, jako jestli jsme se rozloučili v Opatovické a nebo na druhém konci onoho průchodu, jemuž Jáša amerikánsky říká tunel, ve Spálené ulici.

Nechť nám slouží nervy a paměť a podobné starosti nám zůstanou ještě dlouho třeba dalších třicet let...

To, co následovalo, jeví se mi nyní jako Velký Chaos. Mám v paměti obrovitý vír událostí, surovosti, hysterie, zbabělosti a naproti tomu zas zbytečného haurovství, úsek několika dní mi připadá jako celá epocha a naproti tomu všechno, co se tehdy před třiceti lety událo, se mi chvílemi zdá, jako by to bylo nedávno. Jako bych ještě před pár měsíci stál s klukama na rohu Spálené a Lazarské, venku posněhávalo a mně nechtělo jít do hlavy, že Šůša zítra nepřijde k Walter Galatovi na angličtinu. Netušil jsem a taky jsem tušit nemohl, že přibližně ve stejnou dobu, kdy Šůša bude vstupovat po cestičkách do míst, kde se Český les už jmenuje Böhmerwald, bude i Mr. Walter se svou rodinou na lodi mezi Calais a Doverem.

Je to jako v té říkánce, která byla napsána v Křemencárně na dveřích záchodku v prvním poschodí naproti fyzikárně:

Vím, že jsme byli s Křemencárnou hrát v Bratislavě basket. Ale nevím, jestli to bylo před Matějskou poutí anebo po ní... byla-li toho roku vůbec nějaká Matějská pouť. Vím, že pořád zasedal Svaz studentstva a že někteří delegáti pořád odcházeli a pak zas přicházeli a mezitím odešli jiní a už nepřišli a místo nich přišli zas úplně jiní, a ti tvrdili, že oni jsou teď jedině pravými zástupci studentstva, a do toho přišli ještě jiní, kteří křičeli, že se všemi inteligenty zatočí a buď s nimi na šibenici, anebo do koncentráku. A taky se chodilo na Hrad a do toho se míchali ozbrojení samozvanci. Vím, že se pár dní nechodilo do školy a pak se tam zas chodilo, i když vyučování nebylo. Velice detailně si pamatuji, jak Malej Vencsa s jedním křiklounem jmenoval sám sebe Napoleonem a ředitelem školy a presidentem jakéhosi Reakčního výboru či jak si ti dva říkali, vtrhl do ředitelny, prohlásil, že si lid nepřeje, aby doktor Šišma byl ředitelem gymnázia, a když se ho ředitel Šišma zeptal, kdo je to lid, stoupl si Malej Vencsa na špičky, ukázal na sebe a toho křiklouna a zasyčel: "Lid jsssme my!"

Pamatuj si ty dva jezdce apokalypsy tak živě, že ještě teď chvílemi cítím, jak tomu křiklounovi zapáchalo z úst. Byl jsem tou dobou předsedou samosprávy a vyřizoval jsem s panem ředitelem možnost umístění sochy T. G. Masaryka ve vchodu nebo přízemí budovy ústavu. Bylo navrženo, že ve výroční den narození TGM bude školní kino a před promítání filmu "Věrni zůstaneme" oznámím studentům výsledek jednání se sochařem a architektem.

"A s tebou vyrazím dveře taky hned," řval křikloun, když jsem se zeptal, jestli dva není málo na lid. Což pár dní nato učinil. Jenže do té doby se toho ještě moc a moc událo a Malej Vencsa neustále prolétával budovou gymnasia, jako by se bál, aby ho někdo roznožmo či jinak nepřeskočil. Všude nechával otevřené dveře. Snad aby slyšel, co se kde šušká a taky z obavy, aby zavřenými dveřmi neproletěl. Inu Malej Vencsa Proletář.

Poněvadž byli s křiklounem jen dva zatím ideologie vlezdoprdelismu nepronikla hlouběji do mas - nebyli by všechno zvládli. Tím se stalo, že nakonec školní filmové představení 6. března nebylo zrušeno a dodnes mi zůstalo záhadou, že připustili, abych před promítáním filmu sdělil informace o postavení sochy. Akorát trvali na přísné censuře. Nikdy jsem si nic nepsal dopředu. Tentokrát rozhodli, že musím mít každé slovo napsané na papíře, Malej Vencsa to zcensuruje a řeknu-li jediné slovo navíc, vyrazí mě ze školy.

Napsal jsem si projev k osmdesátému výročí narození prezidenta T. G. Masaryka a předložil jej k cenzuře. Malej Vencsa vytáhl červenou tužku a přeškrtal všechno s výjimkou krátké informativní pasáže o technických otázkách, spojených s plánem na postavení sochy a krátkého úvodu.

Na rohu Křemencovy ulice a ulice V Jirchářích býval starý pražský biograf Alma. Býval taky majetkem gymnázia a z výtěžku kina se hradila stipendia nemajetným žákům, přispívalo se na školní výlety a na sport. Do tohoto biografu směřovaly naše kroky onoho 6. března.

Promítač a správce kina, pan Spurný, zhasl světla, rozsvítil reflektor na stupínek před plátno a dvakrát gongnul. Měl jsem tentýž smokink po tatínkovi, v němž jsem se zdárně vyhýbal taneční výuce u madame Červinkové, a v ruce papíry s proslovem, proškrtaným Malým Vencsou Proletářem.

Přečetl jsem zcenzurovaný text o přípravách na postavení sochy prezidenta Masaryka v budově Masarykova prvního reálného gymnásia v Křemencově ulici. A pak jsem obrátil list a řekl: "Zcenzurováno, " obrátil další "zcenzurováno" a třetí. "Zcenzurováno." A chtěl jsem dočíst krátký závěr. Jenže nedočetl.

Jako splašený tchoř se řítil po schůdkách nahoru k plátnu Malej Vencsa Proletář, prolétl oponou a popadl mě za klopy smokinku, zřejmě ve snaze svrhnout mě ze stupínku mezi lavice a žáky. Jenže byl mrňavý a neměl tu náležitou sílu. A taky už se nahoru po schůdkách řítili moji rozkošní spolužáci, aby mě bránili. V nastalé tlačenici kdosi nakopl Malého Vencsu do hýždí, kterýžto pikantní detail podtrhlo výrazné světlo reflektorů, takže několik dezinformovaných žáků nižších ročníků začalo tleskat a volat "góóól".

"To sssi odssserete!", syčel Malej Vencsa přímo do ampliónu a tím vyloudil v sále kina pazvuk s ozvěnou. "...ssserete-rete-te", doznívalo v lavicích.

Pro osobní věci ze školních škamen už mi nebylo dovoleno si dojít osobně. Byl jsem pouze písemně vyzván, abych se dostavil do ředitelny, kde mi přítomní zástupci akčního výboru ministerstva školství oznámili, že jsem z dalšího studia na gymnáziu vyloučen a že mi je nadále zakázán vstup do budovy ústavu.

Prošel jsem kolem otevřených dveří sborovny. Páni profesoři tam seděli kolem velkého stolu jako by byla konference. Seděli s hlavami svěšenými a mne nenapadlo vůbec nic veselého. Sbohem nebo nashledanou?

"Dobrý den, " řekl jsem ve dveřích a pak už jsem nestačil říct ani "Děkuji", i když jsem to chtěl. Zadrhlo se mi hrdlo, trochu se mi orosil zrak a musel jsem přidat do kroku, aby nebylo tolik vidět, že se mi třese brada.

Postranním vchodem vedle bytu školníka Forbergera jsem vyšel do Křemencovy ulice. Ani jsem nepostřehl, že kluci jsou v oknech. Opustil jsem budovu, boudu, barabiznu, která pro mne byla chrám i tvrz i lusthauz, abych do ní vkročil až přesně po dvaceti letech, kdy jsme s Janem Werichem pro televizní seriál vzpomínali na nejkrásnější léta našeho života. Ale už to nebylo Masarykovo první státní reálné gymnasium. Byla tam jakási průmyslovka. A život náš už byl dávno v půli s cestou svou...

Ještě téhož roku, kdy jsem byl vyloučen, byla naše "Křemencárna" zavřena, zrušena a rozpuštěna. Udělali z ní dočasně provizorní kasárna. Přišli vojáci s krumpáči a roztloukli mramorovou desku na paměť stodvaceti padlým a umučeným spolužákům. Čertví, proč mi v této chvíli neodbytně zvučí hlavou ten nádherný spirituál, který zpívával Jirka Berdych. "Nobody knows the trouble I, ve seen".

"Řekni motyka", pravil kluk na refýži. Řekl jsem tedy "Motyka". "Máš na hlavě zahrádku", pravil kluk. Sáhl jsem si na hlavu. Ta zahrádka byla uvnitř hlavy.

Venku fouká divoký vítr. Se stromů začíná padat listí. Je podzim. Toho podzimu před dvaatřiceti léty nás nikoho snad ani ve snu nemohlo nepadnout, že vítr je schopen rozfoukat i naděje. Když pak na jaře znovu rozkvetly pampelišky, byli jsme i bez maturity ukrutně dospělí.

Takový je život - čili jak říkáme my, západní Slované, "C,est la vie." a až na jaře opět rozkvetou pampelišky, překvetou a zbude z nich jen koruna padáčků, chmýří, utrhnu jednu a ukryji ji do dlaní. Budu ji schovávat před zlým větrem. Budu si myslet, že je to kus našeho študáctví. Strašně moc budu to chmýří chránit. Bude se mi zdát, že ty malilinké padáčky jsou moji rozkošní spolužáci Jáša, Pepík, Jirkové, Arťa, Vláďa, Honza, Dacan, Polír, Kvín, Ivóšek... Ještě jsou tam všichni.

Tehdy onoho 6. března před plátnem biografu Alma, jsem měl nakonec říct: "Položil pravici na ústavní listinu a řekl: "Slibuji". A všichni lidé dobré vůle jsou při něm."

Už jsem ji nestačil vyslovit. Prolétl Malej Vencsa, urval to chmýří pampelišky a foukl do něho. Rozletělo se to na všechny strany a už to nikdo nikdy nedal dohromady.........

Skutečně komedie, zvaná Masarykovo reálné gymnasium, skončila? Neskončila! Vznikl Klub Křemencárníků, o čemž napsal prezident zahraničí sekce Klubu Křemencárníků Josef Kubovský, jinak povoláním hlavní architekt města Kolína (nad Rýnem nikoli nad Labem):