KLUB KŘEMENCÁRNÍKŮ

Josef Kubovský

Dostal jsem za úkol představit pro tento almanach organizaci - či spíš dobrovolné seskupení - mezitím dospělých mužů, existující ve světě pod nevinným názvem "Klub Křemencárníků".

Na první pohled se to jeví jako název seriozního sdružení, leč pohled druhý a hlavně ty další, pak takové zdání poněkud relativizují. Ale zase ne natolik, jak by se mohlo vzhledem k dalším řádkám zdát. Prostě se to všechno prolíná a tak se to také musí brát...

Buš ví, že Klub Křemencárníků (nadále jen KK) nemusel vlastně vůbec vzniknout. Ale to by se napřed nebyl směl narodit takový Marx či Lenin a z nich postupně vniknout dočasný světový řád, který časem zachvátil i naší zem a v ní nadlouho rozmetal všechno, co se dalo.

Bylo nás počítáno od primy do septimy něco přes padesát postav, co spolu sedalo v těch omlácených gymnasijních lavicích, přičemž aktuální stav byl vždy něco pod 40 studentů. Vnitřně dělená na celou řadu part, klik a zájmových skupin, držela třída často k nevoli pedagogů vždy při sobě jako jeden muž. Snad proto, že jsme se sešli v nebezpečných letech nacistické okupace a zakončeni jsme byli v neméně zlých dobách okupace komunistické, která se stala pro řadu spolužáku natolik neúnosnou, že odešli za hranice. Někteří ještě ze studií na gymnáziu, jiní až v tak zvaném praktickém životě.

Mezitím bylo to naše Masarykovo reálné gymnázium z politických důvodů zrušeno a nás rozhodili k matuře do všech možných pražských gymplů neboli slovy mého spolužáka Vladimíra v jedné z jeho knížek o našem mládí "... a malý Venca (tehdy předseda akčního výboru školy, profesor Týml) foukl do chmýří reakcionářské pampelišky, aby to už nikdy nikdo nedal dohromady."

Tak a tady, zrovna tady se vracím konečně k vlastnímu tématu - ke Klubu Křemencárníků (KK).

Hned úvodem je třeba říci, že vznikl v zahraničí, a to z prostinkého nápadu, dát to rozfouknuté chmýří navzdory všemu zase dohromady.

Bylo to někdy v polovině roku 1980, když jsme se krátce setkali v Kolíně nad Rýnem s Jášou, t.č. již šéfem advokátní kanceláře v New Yorku, který se přijel ke mně poklonit originální emailové tabulce s nápisem Masarykovo reálné gymnasium v Praze II, Křemencova ulice. Sňal jsem ji kdysi za pomoci Arti a Přemka ze zdi právě zrušeného gymnasia, abych si ji po létech pověsil ve svém novém domově.

No a jak se tak té tabulce s Jášou klaníme, přijde řeč na to rozfoukané chmýří z pampelišek a povídáme: sakra, co kdybychom to přece jen zkusili dát zase nějak dohromady. A protože jsme stáli zrovna krátce před padesátkou, svolali jsme na duben 1981 do horské chaty ve švýcarském Verbier tzv."První Celosvětovou Schůzku Křemencárenských Padesátníků" (I.CSKP).

Sešlo se nás tam tenkrát v těch velebných horách rovných pět ze šesti spolužáků o nichž jsme v zahraničí věděli: Tonda z Francie, Vláďa ze Švýcar, Jáša z USA, Radek z Austrálie a já z Německa, při čemž již přihlášený Jirka z Bavor musel odříci pro úmrtí otce.

Jak příprav, tak i vlastního slavnostního zasedání se zúčastnili kromě jmenovaných též rodinní příslušníci i přizvaní hosté, takže si jistě každý udělá představu o průběhu takové akce na horské boudě.

A byla to naše první schůzka ve svobodném světě - i když jsme i v tolerantním Švýcarsku museli policii, udivené nad československou vlajkou a hlavně tou zkratkou "CSKP" na ukazatelích cesty, které jsme rozmístili cestou k naší chatě, věrohodně vysvětlit oč jde, neboť ono CSKP bylo se švýcarskou naivitou vykládáno jako ČS Kommunist Party.

Na chatu jsme připevnili velikánský plakát, jakož i tu pravou tabulku od křemencárenských vrat, které se jistě nikdy nesnilo o tom, že se bude jednou skvít tváří v tvář alpským velehorám. No a založili jsme se, včetně rozdělení funkcí presidenta a vicepresidentů tak, aby byly zastoupeny všechny členské kontinenty. Ach, jak to bylo tenkrát krásné dělat si takhle srandu z nomenklaturních zvyklostí.

Rozdali jsme si účastnické diplomy, sepsali zdravici "domů" a vyfešákováni upomínkovými T-shirty jsme se slavnostně usnesli, že se budeme scházet pravidelně každých pět let s povinností pídit se v mezidobí po dalších spolužácích, kteří jsou "venku".

Když však bylo později účastníkům rozesláno oficielní foto ze schůze, přišel mi obratem pošty naléhavý návrh US - vice Jáši zkrátit intervaly schůzek klubu z pěti na dva roky s následujícím odůvodněním: "...když jsem si teď tak v klidu prohlíd ty naše ksichty, tak mě napadlo, že se při zachování pětiletých odstupů schůzek asi už moc často spolu všichni neuvidíme. Navrhuji zkrátit na dva roky!!"

A tak se tedy stalo, co se v takových případech dá očekávat: II. Celosvětová Schůzka Klubu Křemencárníků byla určena skutečně již na jaro roku 1983, a sice do New Yorku a jejím místním organisátorem byl jmenován navrhovatel Jáša.

Tam za vodou se nás už sešlo víc, pídění přineslo ovoce. K zakládající formaci přibyl z USA Miloš a Arišek, z Kanady Radan a z Anglie Milošek coby přímí spolužáci z Křemencárny, jakož i pár postav z těch pražských gymnasií, na nichž dorazili poslední rok studií v septimě rozpuštění Křemencárníci. Připočteme-li k tomu ještě rodinné příslušníky oficielních účastníků v podobě manželek, dětí a psů, zasedlo toho památného dne 21. května 1983 v obýváku Jášova domu v zahradním předměstí New Yorku dobrých 30 duší.

O dostatečný počet židlí se postarala obětavě a v jistém pudu záchovy vlastního bytového zařízení paní domu Jill od faráře z blízkého protestantského kostela, ve kterém se tím pádem odsloužilo pár bohoslužeb na stojáka. Naše sešlost se totiž poněkud protáhla díky programu nabídnutém Ariškem, v té době již šéfem v Cookově dopravní společnosti, který vyvrcholil hromadnou autokarovou projížďkou městem a díky Ariškovým konexím bez úhony dokonce i jeho obávanou černou čtvrtí Haarlemem.

Dostatečně vyplašeným účastníkům projížďky bylo pak servírováno v české restauraci husa po selsku, podtržená plzeňským a pěkně zazděná slivovicí.

Vybaveni účastnickými diplomy a slušivými US čepicemi s kšiltem jako trvalou upomínku na nezapomenutelné setkání starých kamarádů jsme se rozcházeli v očekávání, že najde préza Pepa pověřený pořádáním příští CSKK do dvou let někde v Evropě důstojné místo, ochotné riskovat tu křemencárenskou nadílku ze všech koutů světa. A protože organizační směrnice mi přikazovaly najít takové místo "do roka a do dne" (takové kraviny si studenti rádi pamatují), bylo třeba neprodleně jednat. Měl jsem už najeto dost služebních kilometrů ve věci KK, když tu míjím jednoho krásného dne takhle z kraje podzimu v Rakousích návěstní tabuli obce "Brixen i.T." "Sakra, tady tak bejt něco pro nás, to by nám i Havlíček fandil", prohodil jsem k ženě Monice v mylném domnění, že spojuji správně osobu s místem.

Moniku, která měla dějepis v úplně jiné zemi než v Čechách, ani ve snu nenapadlo, že by se mohlo jednat o nějakou historickou souvislost. "No když myslíš, že by mu to udělalo takovou radost, tak se tady pojď kapku rozkouknout" odvětila žena, aniž zapochybovala o tom, že je ten Havlíček buď nějaký můj kámoš nebo možná profesor z gymplu.

Zastavili jsme tedy na náměstí u kostela a zahleděli se ze zdola z údolí do těch zelených kopců posetých domečky, vypadajících jako krabičky od sirek. Jeden z nich hodně vysoko jsme si namátkou vybrali a pustili se do kopců. Ta naše krabička se pomalu měnila v čím dál tím větší stavení, a když jsme byli na místě, nebylo dál co hledat : stáli jsme před klasickou horskou usedlostí s penzionem a přidruženo apartementovou depandancí. Kapacita šedesát lůžek, rodinná hospoda a božský pohled do údolí, kde najednou nestojí už ten krásný kostel na prostorném náměstí, nýbrž maličký kostelíček na plácku připomínajícím poštovní známku. Stáli jsme na místě, kde rok nato proběhla III. CSKK v penzionu Obberguggenheim manželů Koglerových v Brixenu (im Thale a nikoliv v tom Havlíčkově co leží pěkný kus dál v Itálii).

Již samotné sjíždění se účastníků sem na jaře 1983 bylo zážitkem, když se uzavíraly sázky na to, kdo že to sedí v těch mrňavých autíčkách, co se šplhají točitýma serpentýnama až na dvůr. A co to tam z nich všechno vylézalo : jeden Křemencárník hezčí než druhý, všichni zmuchlaní po mnohahodinovém či několikadenním cestování, každý přivítán hned ohnivou domorodou vodou, jakož i srdečnými poznámkami a la "no nazdar, ty máš ale krásnou pleš... kampak s tím pupkem cizinče... já bych se vsadil, že jsi tvůj otec... kdo jste, pane, představte se... atd. atd. ".

Jediný, na něhož byl však spontánně vyvíjen určitý nátlak, byl pařížský Tonda (t.č. již věhlasný to kardiolog), známý z dob studijních svou vybranou řečí. "Tondo, řekni pr... anebo alespoň ho...!" Loudili k uvítání shromáždění kamarádi tak dlouho, až jim bylo vyhověno. A Tonda se ještě dlouho potom červenal...

Samotný akt oslav III. CSKK byl uveden v podvečer 26. 5. 1985 velebným zvukem zvonů, nesoucích se k nám z jedné strany z údolí, a neodolatelnou vůní vařených kolen se zelím, linoucí se z druhé strany z kuchyně. Dali jsme přirozeně přednost materiálnu, což se ukázalo být moudré vzhledem k tomu, že se následující slavnostní ceremoniál jako vždy zase protáhl dlouho do noci. Po obvyklém formálním zjištění presence (44 duší z osmi zemí) následovalo jako vždy předání upomínkových předmětů, tentokrát v podobě masivních půllitrů s aktuelní gravurou a rozdání účastnických diplomů. Shromáždění pak přijalo oficielní stanovy KK, bylo rozhodnuto vydávat periodicky Křemencárenský Věstník a založit archiv KK. Bylo vzpomenuto tradičně již spolužáků "v kleci" i té naší gymnasijní boudy, reprezentované jako vždy onou tabulkou od vstupních vrat školy.

Ještě než byl zapálen táborák, bylo v souladu se stanovami KK vyhlášeno místo a doba konání příští CSKK, a to na prosinec 1987 do australského Sydney. K tomu rozhodnutí vedly dva důvody: jednak je u těch protinožců všechno obráceně tedy i počasí, a jednak byla uznána argumentace klokana Radka, že by si jednou taky jiní mohli vychutnat radosti cestování kolem půlky zeměkoule. No a potom už se jen sedělo u ohně a prozpěvovalo a povídalo pod hvězdnatým nebem, spojující tak prostě nás tady v Rakousích s těmi tam vedle v Čechách...

Následovaly dlouhé měsíce do našeho příštího velkého setkání na druhém konci světa. My evropští jsme to nejspíš nemohli tak dlouho bez sebe vydržet, a tak jsme si vymysleli tzv. "mezisťuky". Ty se dělily později na pevné (vždycky kolem 28. října, zpočátku na bavorských blatech v prostorách rozsáhlé farnosti kněze Alana Drábka původem z Olomouce, později ve stejnou dobu ve spojení se zabijačkou u Dukátů na Dukátovém dvoře pod Dukátovou horou = u Thalerů na Thalerhofu pod Thalerbergem, rovněž kousek od české hranice v Bavorech) a na proměnlivé (vždy na jaře kolem Svatoduše porůznu, jak kdo měl nápad a zařídil na chalupách v Lichtenštejnsku, u pískových dun a Tulipánových polí v Holandsku a podobně). Jezdili jsme za sebou křížem krážem po Evropě, až jsme se tomu sami divili. Ale nějak jsme si na sebe časem zvykli, a ačkoli měl každý z nás v té které cizí zemi dost co dělat, tyhle mezisťuky nám už zůstaly a to dodnes.

Takže po Brixenu čtyři mezišťuky a už jsme seděli každý přes 24 hodin v letadle, cestou do Austrálie.

Nic nedbajíce v té době právě populární výzvy domácích Australanů ve formě sloganu, hlásajících na každém rohu "Keep Australia clean, stay at home!", vtrhli jsme na ten fascinující kontinent, o němž jsme nevěděli o moc víc, než že je obydlen vedle klokanů a jiných vačnatců mnohonásobně větším počtem ovcí, než lidí.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme našli zem civilizovanou a pohostinnou, oplývající sluncem, mouchama a Čechy. Patřičně vykuleni jsme se, jak kdo přilétával, registrovali u Radka, který nás částečně ubytoval doma v krásném předměstí Sydney, částečně pak v hotelích na blízkých mořských plážích. Ač dostatečně varován neblahou zkušeností Jášovou, který se odvážil před léty uspořádat II. CSKK ve svém domě, rozhodl se Radek u vědomí zodpovědnosti funkce úřadujícího organizačního vicepresidenta KK dodat lesku slavnostní schůzi obdobnou nabídkou.

Jenže zatímco Jáša tenkrát jako jedinou úpravu domu před blížící se schůzí KK zasadil, samozřejmě šejdrem, dvě chybějící cihly do vstupních schodů jeho domu, hlásil montrealský Radan už necelého půl roku před prosincovým datem křemencárenské schůzky: "U příležitosti své cesty za vědou do Sydney jsem si nenechal ujít tuto jedinečnou příležitost a spolu se ženou Alenou jsem provedl inspekci objektu, v němž se bude konat blížící se IV. sjezd a prověřil jsem organizační připravenost tohoto historického setkání. Mohu s potěšením konstatovat, že obojí předčilo všechna moje očekávání. Radek a Lenka nejsou žádní troškaři. Podnikli podstatnou renovaci a rozšíření svého domu, aby se tam všichni vešli. Museli nechat vylámat mnoho kubických metrů skály a přistavěli k už tak prostornému bungalovu novou společenskou místnost pro hry a novou vířivou lázeň, já už ani nevím, pro kolik lidí. Jistě budete obdivovat i novou taškovou střechu, já bohužel neviděl ty správné tašky, co tam již nyní bezpochyby jsou. Když jsme tam byli, přivezli Radkovi zrovna několik tisíc tašek a složili mu je na parcelu. Nebyly to prý však ty, co původně objednal, a přestože byly moc pěkné, Radek je přinutil, aby je odvezli a dodali ty správné." Potud výňatek z Radanovy zprávy.

Co však nenapsal, neboť to tehdy ještě nemohl vědět: vrcholným efektem a absolutní korunou zdařilé renovace objektu a jeho okolí měl být podle představ perfekcionisty Radka nádherně lesklý, hladký nátěr mírně k silnici se svažující přístupové cesty do bungalovu. Stal se jím skutečně, avšak hlavně tím, že umožňoval chůzi výhradně v profilovaných teniskách, kterými však pohříchu žádný z přicházejících svůj slavnostní outfit nevybavil. Různě potlučení jsme však nakonec i tuto poslední nástrahu překonali (jen pes Boundy musel být přenesen, neboť stále ujížděl po zádech na silnici) a shromáždili se na Silvestra 1987 k obvyklému ceremoniálu již IV. CSKK, konaném pod heslem "Z Křemencárny až na konec světa".

V prezenční listině se stkví na 28 podpisů, dostali jsme zas diplomy a jako upomínku malý bumerang (to prý, abychom se všichni jednou ještě vrátili). Slavnostní schůze KK přešla pak plynule v silvestrovskou noc s běžnými následky. Než se však dostavily, viděl Jižní kříž z horké oblohy ještě dlouho bazén a v něm rozjařené Křemencárníky, kteří si zablbli zase jednou od srdce jako kdysi u Vltavy na Cindě... Když bylo tenkrát v Sydney rozhodnuto o datu a místu konání příští, V. CSKK (podzim 1989 v New England USA), netušil nikdo, co to bude za světové datum!

Leč od začátku:

Dostal to do pera zase jednou Jáša, protože žil tam, kde se odehrává každý podzim ten přírodní zázrak barev indiánské léto v severovýchodní části Ameriky. Tím posunem od Australského konce roku k podzimu jsme se chtěli dostat zas na budoucí jarní termíny; takže tedy když už podzim, tak tam.

A tentokrát si Jáša pospíšil: už v květnu 1988 nejen že měl ve věci CSKK projety US státy Nové Anglie, leč podal dokonce už předsednictvu předběžný návrh data a místa konání sjezdu: 16. září 1989, Stowe, stát Vermont.

Zatímco pocházel tento návrh rutinérním schvalovacím řízením výboru KK, dozvídali se o něm postupně (stařecká ukecanost) i někteří veteráni předchozích akcí KK. Zvěst se dostala zmínkou v privátní korespondenci na podzim 1988 od tehdy curyšského Vladimíra i k newyorkskému Otovi. Svůj dopis tehdy zakončil Vladimír nad tou blížící se příští schůzkou slovy: "Takže už brzo naschle". Jak se ukázalo, byla to slova Otíkovi osudná. Po obdržení tohoto psaní krátce před 15. zářím 1988 (kteréžto datum padlo ten rok taky náhodou na víkend), honem sbalil a vyrazil prý neprodleně za ženou Apolenou a psem Kačenkou podle mapy z New Yorku na sever, do Vermontu. Celou cestu se těšil "na to brzké shle", dorazil tam skutečně právě včas leč pohříchu o rovný rok dřív! Kompletní zápletku včetně dramatického urovnání celého nedorozumění otiskl Vladimír se škodolibou radostí hned v listopadu 1988 v 7. čísle Jášou vydávaného Křemencárenského Věstníku pod názvem "Kdy je pro koho brzo"; a mohu dosvědčit, že zůstali oba i nadále dobrými kamarády...

Ota samozřejmě dorazil i o rok později do líbezného Stowe spolu s 42 dalšími dobrodruhy, majícími účastenské právo. Stát Vermont se v téhle části vlní do kopců, něco mezi Šumavou a Krkonošema. A ač si nevzpomínám na žádného náruživého turistu v řadách nás spolužáků, podlehli přece jen někteří svodům nevytížených manželek a neodolatelné přírody k neuváženým túrám. Jediní, kteří to neodstonali, byli newjerseyský Vráťa s chotí. Ti však měli v lýtkách už půlku Himalájí, jakož i Kilimanžáro, takže nejsou pokládáni za normální a jakékoliv měření sil s nimi v tomto oboru je naprosto zhoubné.

Zato v pití nápoje "Cesta na severozápad" jsme byli chlapíci bez výjimky všichni.

Už od studentských let patřilo k našemu pojetí všeobecného vzdělání umět vedle Švejka citovat i recept na ten výše jmenovaný mok, popsaný zevrubně na 22. straně stejnojmenné knihy Kennetha Robertse. A teď, zrovna teď jsme byli přesně v těch kopcích, kde Cap svým kumpánům před dobrými 200 lety ten zálesácký drink namixoval. Je to vlastně hlavě máslem vylepšený silný grog a tady měli i ty správné suroviny, jako javorový cukr nebo jablečný mošt místo horké vody.

A taky ten správný rum.

"Směs se zdá být slabá a lahodná, chutná stejně nevinně jako sirup proti kašli" hodnotí Rogers popravdě vlastnosti tohoto nektaru. Ale ty účinky!! "U nás to pijou mládenci, když jdou na divoké kočky", vypráví v knize zálesák Cap svým kamarádům, "ale když se jeden napije vřelého rumu s máslem, tak po kočkách nestřílí; stačí, když k ní klidně přijde a jen jedinkrát ji políbí; pak ji může strčit do brašny bezvládnou jako hadr." Není divu, že jsme tohle pití jako teenageři s oblibou zkoušeli na mejdanech v naději, že to funguje i u koček dvounohých... Navařili jsme toho na tu slavnost přesně podle návodu na tři džbery a pilo se to vydatně, leč i slavnostně, coby oficiální nápoj této V. CSKK.

Vedle obligátních diplomů jsme si rozdali z nedostatku lepších nápadů nepraktická těžítka z místního mramoru a ještě než jsme se všichni rozjeli zas ke všem čertům,přečetli jsme si v místním plátku naše interview z předchozího dne, upraveného gramaticky do správné angličtiny.

V jakési mlhavé předtuše časů se blížících, jsme z iniciativy vancouverského Janka (nyní velvyslance ČR v Keni) dali dohromady i jakési schéma případné pomoci naší staré vlasti k zmrtvýchvstání do svobody - každý ve svém oboru a zemi působení. Jak se brzo ukázalo, byl nejvyšší čas...

A nebylo to ani z liknavosti ani ze stařecké zapomnětlivosti, že jsme se v rozporu s článkem 5 stanov KK nerozhodli tenkrát ve Stowe o příštím místě a času následující CSKK. Ale ve světě to ten podzim parádně vřelo, děly se věci a s nimi se probouzely již téměř odepsané naděje. Rudý řád se otřásal všude v základech, dozvídali jsme se tam u kanadských hranic, jak se to překotně v Evropě mele takže jsme si nakonec řekli "počkáme, co kdyby..." Potom se to skutečně stalo .

A my mohli konečně zase k sobě. Pár prvních "domácích" nedočkavců opustilo už z jara 1990 klec a dorazilo z Prahy na jarní sťuk nás "zahraničních" o Svatoduškách do rakouských kopců u Bludence. Na oplátku zasedla řada přespolních křemencárníků na prvního května 1990 v Akademickém salonku u Fleků na pravidelné schůzce "domácí" sekce. Pro ulehčení vzájemného poznávání po tolika létech byla ten večer pověšena nad předsednickým stolem mohutná zvětšenina našeho septimánského tabla. Někteří z přítomných měli problémy s poznáním sebe sama. A ještě než jsme se pořádně pustili do flekovského černého, domluvili jsme si další seznamovací schůzku hned na ten podzim do šumavské Železné Rudy, spojenou s vepřovými hody.

Hned zkraje musím říct, že nám to seznamování v hotelu Sirotek náramně zpříjemnil zvlášť na tu zabíjačku angažovaný kuchař, který nás po několik dní dokázal udržet hravě u stolu, a to prakticky od snídaně do pozdních nočních hodin. V krátkých přestávkách mezi dietními chody jsme kromě rychlých výběhů do okolí hotelu stačili uskutečnit i důležitou poradní schůzi přítomných 16ti spolužáků, na níž padlo očekávané rozhodnutí stran příští, VI. CSKK: uskuteční se dne 31. května příštího roku, v Čechách, a organizací je pověřena domácí sekce KK. Hoši měli sakramentsky málo času najít do pouhého půl roku vhodný objekt a nikdo od nich neočekával zázrak. Tím už byla sama o sobě skutečnost, že se budeme "konat" konečně, po létech a vůbec prvně v historii KK všichni společně doma.

Avšak když mně pražští výboři sdělily, co pro nás všechny našli, myslel jsem si, že si dělají srandu.

Navrhli totiž jakožto místo pro významnou slučovací VI. CSKK empírový zámek Skály u Teplic nad Metují.

V kraji opředeném naší oblíbenou povinnou četbou Aloise Jiráska a Boženy Němcové, kousek od přírodních fascinací skalních měst adršpašského a teplického.

A k tomu ten zámek. Jen pro nás. S vinným sklepem, barem, hernou, prý věhlasným kuchařem a dokonce i vlastním tenisovým kurtem, abych vyjmenoval hned zkraje jen některé extra lokality v pro nás prioritním seřazením.

Nechtělo se mi uvěřit, že v tom není nějaká zrada. I firma současného uživatele "Školící středisko Stavební geologie Praha" mě nabádala k ostražitosti. Pod tíhou spoluzodpovědnosti za připravovanou akci jsem podnikl spolu s pražskými výbory služební cestu ve sněhu a nepohodě, jen abych konečně na vlastní oči viděl. Ale už jak jsme projeli branou na rozsáhlé nádvoří obehnané kamennou zdí, mi bylo jasné, že budeme mít k té naší historické události prostředí důstojnější, než si zasloužíme. Domácí sekce zaválela...

A příroda to pak zjara dorazila. Pod modrým nebem rozkvetlo co mohlo, zpěvné ptactvo to rozbalilo na plné pecky a všichni, co se sjížděli ze všech končin na to sluncem zalité zámecké nádvoří, lezli z aut vykulení jako houpací koně.

A to prosím nepřijížděla žádná ořezávátka, ale vesměs zralí šedesátníci. Do večera byl zámek plný různých šéfů, vědeckých pracovníků, významných umělců, všelijakých ředitelů, inženýrů, politiků a lékařů, ale nakonec jen sice náramně důležitých, leč hlavně poněkud přestárlých kluků, co se jako jeden muž kdysi chvěli vedle sebe v gymplu před latinou či matikou.

Nepřijeli samozřejmě sami, a tak když jsem na druhý den zahajoval slavnostní schůzi, bylo nás včetně manželek a dalších hostů rovných 54 postav,shromážděných na trávníku zámeckého nádvorního parku z toho celých 22 přímých spolužáků naší křemencárenské třídy.

Sjeli jsme se ze 7 různých zemí, duchovní Václav s chotí se dostavil z Moravy. Byli přítomni zástupci všech členských kontinentů. Byli jsme náramní, nálada byla obrovská v neposlední řadě díky pomalu se na zahradním grilu opékajícímu mladému beranu, jakož i sudu flekovského piva, čekajícího pěkně ve stínu na naražení.

Úderem 18. hodiny toho pro nás památného 31. května 1991 však ta rozjařená banda zvážněla. Ve chvíli oficielního zahájení VI. CSKK nám došlo, cože jsme to vlastně dokázali: po tolika létech nuceného odloučení jsme se dali všichni zase dohromady a sešli se v tomhle počtu v té zemi, z níž jsme vzešli a do níž každý z nás stále patří. Sjednotili jsme domácí a zahraniční sekci křemencárníků pod prapor KK a rozhodli konat všechny budoucí CSKK v Čechách. uvědomili jsme si i další symboliku tohoto setkání, k němuž dochází ve výročí 120 letého trvání gymnasia, v roce dosažení 60 leté mety stařecké nás spolužáků a uplynulých 10 let od založení KK ve Verbier. Bylo toho v tu chvíli na nás všechny nějak moc...

Vůně dopékajícího se beránka popohnala pak další průběh schůzky, stav mírného pohnutí vystřídal zas ten nezadržitelný sklon k recesi. Franta, který díky svému lékařskému působení v pohraničí tam teď někde schrastil právě vysloužilé výsostné štíty bývalé socialistické republiky a velké cedule z pohraničního pásma se zákazem vstupu, je předal nyní těm z nás, kteří jich kdysi nedbali cestou do ciziny. Každý ze spolužáků obdržel pak na upomínku poutnickou hůl s příslušnou gravurou. Mnohému z nás posloužila ihned coby vítaná opora a pohybová pomůcka.

Následovné shromáždění k oficiálnímu fotu spolužáků na schodišti zámku uzavřelo formální část programu. Sotva docvakaly spouště kamer, už stál Ivošek s talířem na první obřez dozlatova upečeného jehněte, Vláďa narazil sud a postupně se tak rozvinula takzvaná volná zábava, tradiční to vyvrcholení našich setkání. Vzhledem k dříve již popsané bohaté nabídce vhodných společenských prostor na zámku jsme se bavili až dlouho do noci, takže se sportovní aktivity, původně domluvené na ráno příštího dne, začaly rozvíjet až tak kolem poledne.

Je prokázána aktivní činnost v následujících disciplínách: pomalá procházka Skalním městem (malý okruh), několik tenisových utkání (výhradně čtyřhry) a házení šipek do terče (vsedě). Ke dvěma posledně uvedeným aktivitám se čepoval zbytek flekovského piva na čemž se pilně podílela i nestartující většina postav různě lelkujících hlavně vleže na stinném trávníku zámku. Celý den tak proběhl v harmonické pohodě, k níž nemalou měrou přispěl podle mínění většiny z nás hlavně náš právě dosažený věk, chránící nás od mladických nerozvážností.

Následující neděle probíhala ve znamení odjezdů, což bylo pro některé stroje vítanou příležitostí vzepřít se pokusům o nastartování. Pohříchu se v našich řadách nenachází žádný strojař, neřku-li mechanik, takže bylo nutno sáhnout k laické svépomoci. Jeden roztlačoval auto druhého a nad jedním z tvrdošíjně stávkujících strojů konzultoval kolektiv ve složení archeolog, indolog a dva lékaři (ortopéd a kardiolog)! Přesto se podařilo dát postupně všechny vzpurné stroje do chodu a krátce před polednem zelo najednou nádvoří zámku prázdnotou. Odjel jsem jako poslední a teprve když jsem míjel zámeckou bránu, tak mi došlo, proč měli i mnozí přede mnou při odjezdu kapesníky u očí...

Marná sláva tohle byl mezník v historii Klubu Křemencárníků, jeho nejpamátnější chvíle. Dali jsme se tady dokonale dohromady a zůstáváme spolu. Ať už na celé řadě následujících mezisťucích zjara a na podzim v Bavorech, na Mallorce, či v jižních Čechách na výlovu rybníků, anebo u příležitosti v řadě zatím poslední VII. CSKK v květnu 1993 na Lipně. A přípravy na příští sjezd na jaře 1995 jsou v plném proudu.

Tak to je v hrubých rysech a neumělém podání story o Klubu Křemencárníků.

Nejsme vůbec žádná osvícená společnost s ušlechtilými zájmy a ačkoliv se kupodivu většině z nás podařilo dosáhnout určitého stupně vzdělání, nechováme se k sobě vůbec kultivovaně v klasickém slova smyslu. Ale máme se zato vzájemně rádi, a protože se nevídáme často, je nám spolu převážně dobře. Jak jinak vysvětlit, že k sobě tíhnou, vyhledávají se a přes hory doly za sebou cestují víceméně vážení muži, kterým táhne na sedmý křížek, jen aby si vyprávěli ty samé historky a fóry, aby s lítostí zjišťovali, jak jich pomalu ubývá a přesto byli samá sranda, kdykoli jsou spolu? Aby se honili za mičudou, i když se v běžném životě zadýchají i při hraní šachů či vytáčení telefonního čísla? Aby se na sebe zase těšili, sotva se rozešli? "Je to záhadné a přitom okouzlující" hledal odpověď na tento fenomén už zjara 1986 v I. čísle Křemencárenského Věstníku náš nezapomenutelný newyorský Jáša, který nás teď sleduje bohužel už z Věčných Lovišť. "Řeky stmelovala Hellas a Římany Mare Nostrum. Nás stará secesní barabizna v Křemencově ulici..."

Máš pravdu, Jášo!

P.S.: Křestní jména, původně používaná v exilu pro zatajení před orgány Stb, rád nyní doplňuji plnými jmény:

Z tuzemské sekce jsou citováni:

Jenže to už jsme v dnešních dnech, kdy se připravujeme na společné setkání u příležitosti 100 let BUDOVY Křemencárny, společně s našimi následovníky, abiturienty a žáky Střední průmyslové školy chemické v Křemencově ulici.

Co však bylo předtím?

Předtím? Předtím byli naši slavní předchůdci jako byl Jan Masaryk (který ovšem maturoval na Akademickém gymnasiu), nebo jako byli Jan Werich a Jiří Voskovec.

Pak do našeho almanachu samozřejmě patří i vzpomínka druhé z dvojice V+W, Jana Wericha, kterou přebíráme z mé knihy: