DNES
Nová etapa vývoje školy začla roku 1952 jejím převedením do současné budovy v Křemencově ulici. Tato budova měla již svou historii. Byla postavena roku 1894 a nejdříve sloužila gymnazistům. Za ta léta se "Křemencárna" stala pojmem, který však od roku 1952 nabyl nového obsahu.
Nahlédneme-li do kroniky, vedené již od roku 1960, lze připomenout několik okamžiků, jejichž význam vysoce vyčnívá nad ostatní. Prvním je 14. říjen 1964, kdy se konalo slavnostní shromáždění k uvedení do funkce ředitele školy ing. Rudolfa Kuclera. Tato osobnost, která stála v čele školy až do roku 1986, se zapsala do její historie zlatým písmem. Za jeho působení škola získala ohromný věhlas. Absolventi, přicházející ať už na vysoké školy nebo do laboratoří vědeckých ústavů či průmyslových podniků, byli velmi dobře přijímáni, protože Křemencárna, to byla záruka kvality. Nebyly to však jen odborné znalosti, ale i duch školy, který si odnesl každý, kdo zde strávil své dospívání. Nejlepším důkazem je i to, že v současné době zde učí šest bývalých žáků. Proč se sem vracejí? Získali tu něco, co v učebnici nenajdete.
A další pohled do kroniky nás vede tentokrát ke školnímu roku 1968/69. Čteme následující řádky: "S tísnivým pocitem v duši začíná psát kronikář události nového školního roku. Cizí vojska zaplavila naši drahou pokojnou vlast a nikdo neví proč..." Jistě to nebyla doba jednoduchá. Před učiteli stála otázka, jak si zachovat tvář a přitom moci vykonávat povolání, které má být i posláním. Ing. Kucler, ač přestal být členem tehdejší vládnoucí strany, zůstal ředitelem střední školy. Zeptáte se právem, jaké musely být jeho kvality, když své ředitelské místo nemusel opustit. Přesnost, vyžadování kázně, vysoká úroveň znalostí a zároveň na druhé straně vztah ke každému žákovi. Dovolte malou připomínku jako důkaz.
Psal se rok 1975. Probíhaly laboratorní práce z analytické chemie pod vedením zmíněného ředitele a prof. Růženy Vokáčové. Jedna z žaček, která mívala obvykle při určování obsahu látek ve vzorku výsledky velmi špatné, odevzdala jednou po absenci dodatečně výsledek, který byl naprosto perfektní. Při podrobné prohlídce pracovního deníku se zjistilo, že snad byly výpočty upravovány. Následovala nedostatečná a ostré pokárání za podvod. Později se ukázalo, že šlo o nedopatření. A reakce ředitele Kuclera? Mohl známku jen opravit, ale to mu nestačilo, před celou třídou se sedmnáctileté dívce omluvil a podáním ruky ji povzbudil do další práce.
Jeho učebnice organické chemie naznačuje jednak vysokou odbornost, jednak schopnost tematiku přizpůsobit myšlení a věku žáků. Jeho smrt na jaře roku 1986 byla pro školu těžkou ranou, ale výuka se nesměla zastavit.
A následoval další zlom listopad 1989. Se zatajeným dechem opět prohlížíme záznamy v kronice:
"Pátek 17. listopadu 1989. Výuka na škole probíhala stejně jako každý pátek. A přece se dalo v atmosféře, která se vytvořila, vycítit jakési napětí. Diskuse studentů o přestávkách se ve většině tříd točila kolem jediného odpolední studentské demonstrace. Plánovala se místa setkání a společného odchodu na demonstraci. Lidé byli veselí, objevovaly se trikolory a květiny. Již na Karlově náměstí se tvořily velké skupiny, tramvaje byly neprodyšně přecpány. Vyšehradskou ulicí proudily stovky mladých i starších lidí směrem k Albertovu. Nad hlavami se třepetaly vlajky, tu a tam probleskl nějaký transparent. Za několik minut zaplnilo prostranství 25 až 30 tisíc lidí. Z reproduktorů zaznívaly projevy, přijímané potleskem nebo pískáním. Mnohdy byli vystupující přerušováni skandováním mnohatisícového davu. Demonstrace vrcholila průvodem ke hrobu Jana Opletala. Nálada byla výborná, hesla se přelévala z jedné části průvodu do druhé. Vyšehrad byl zaplaven žlutými plamínky. Postavy nebyly vidět, ale svíček byly tisíce. Zpívala se hymna, celý Vyšehrad jakoby zkameněl. A jde se dál, skanduje se "Václavák, Václavák". Průvod se obrací směrem do centra. Ve Vyšehradské ulici se poprvé objevují bílé helmy. Po krátkém vyjednávání lidé ustupují a průvod míří na nábřeží. Lidé se vyklánějí z oken a mávají. Stará paní rozdává svíčky a dav odpovídá burácivým: "Ať žije babička!". Dav se valí podél Vltavy od Železničního mostu až k Národnímu divadlu. Lidé skandují: "Už to začalo" a "Probudíme Prahu!". Nikdo zatím netuší, že to bude probuzení šokem. A už je zde Národní třída a za ní cíl Václavské náměstí. Náhle se proud zastaví. U Máje je cesta přehrazena řadou bílých helem, nikdo však neztrácí dobrou náladu. "Dnes je nás moc." "To nerozeženou!". Netuší, jak moc se mýlí. Z Mikulandské vyjíždí obrněný transportér a dělí průvod. Další část je oddělena před Národním divadlem. Jsou slyšet výzvy k rozchodu, ale není kam jít, všude jsou policisté, kteří nikoho nepustí. Poslední záchranou je hymna. Všichni zpívají, i policisté se zastaví. Píseň dozní a začínají dopadat první údery. Kruh se stahuje, lidé mají ruce nad hlavou a volají: "Máme holé ruce!". Ti v předních řadách se snaží ukrýt v davu, ale tam už není k hnutí. Červené barety z protiteroristického komanda si po jednom vytahují své oběti. Jediným únikem z této vřavy je ulička pendreků. Hodinu po zátahu je obnoven pořádek. Zem na Národní třídě je pokryta rozdupanými svíčkami a květinami. Tu a tam se objeví kaluže krve. Odjíždějí autobusy se zatčenými, v očích lidí jsou vidět slzy a ruce jsou sevřeny v pěst. Co bude dál?..."
V pondělí 20. listopadu 1989 přišli žáci do školy, vítala je nástěnka popisující páteční událost a burcující k činům. Hned v 7 hodin ráno se sešel školní výbor Svazu mládeže, který nejdříve zaslal protestní dopis Ústřednímu výboru SSM a hned poté vyhlásil stávku na podporu vysokých škol.
Předsedou stávkového výboru, složeného z 13 členů (5 pracovníků školy a 8 žáků), byl zvolen ing. Miroslav Junger, zástupce ředitele školy. Tento výbor hned začal jednat s ředitelem školy Mgr. Michalem Běhounkem a pedagogickým sborem. Výsledkem byla dohoda o celotýdenní stávce. Ve všech třídách probíhaly diskuse, přímí účastníci páteční manifestace popisovali své zážitky, přicházeli umělci a škola vřela. Každou chvíli poslové vysokých škol přinášeli rozmanité zprávy, často katastrofické, např. 20 tis. vojáků na Letné, Lidové milice za Prahou či střelba na Václavském náměstí. Naprostý nedostatek otevřených informací vyvolával nesnesitelné napětí. Děti toužily být při tom, dospělí nesoucí za ně odpovědnost varovali. Ale když žáci opustili školu, tak sami vyráželi do centra dění. I návštěvníci nebyli všichni stejní. Po režiséru Zdeňku Svěrákovi nebo herečkách Jiřině Jiráskové a Haně Maciuchové přišli ve středu 22. 11. redaktoři Rudého práva, kteří ovšem nebyli ochotni diskutovat s celou školou v tělocvičně, ale pouze se stávkovým výborem v ředitelně. Zástupci Městského výboru KSČ byli odvážnější a tělocvičnu navštívili, ovšem rozhovor s nimi byl ukázkou, jak se dialog vést nedá. Na všechny otázky byly tyto odpovědi: "Nejsem informován! K tomu nemám kompetenci! To mi nikdo nepředložil!"
A žáci byli neúnavní, ptali se a chtěli slyšet pravdu. Sen o apolitičnosti mládeže se rozpadl.
V pondělí 27. 11. byla sice obnovena výuka, ale v 11:45 hod. se celá škola zúčastnila průvodu na podporu generální stávky. Tak, jak se postupně uklidňovala politická scéna, i život studentů se vrátil do starých kolejí, nicméně všichni doufali, že tyto koleje povedou jiným směrem.
Zemětřesení popsané v předchozích řádcích může formovat osobnost člověka šokem, ale kolik takových událostí za jeden lidský život potkáme. Celé roky však vkládáme drobné střípky do velmi nedokonalé mozaiky, pro kterou ještě nebylo nalezeno to pravé jméno, ale která charakterizuje každého jednotlivce. A do této mozaiky 6 až 7 hodin denně přidávají učitelé střípky ze svých vědomostí i životních zkušeností. Je nádherné, když se najde někdo, kdo chce dát víc. Neboť člověka neutváří jen odborné vzdělání, učitelé musí žákům pomoci rozvinout i jiné schopnosti či zájmy, pomoci jim najít jejich místo v životě. Jako v každé škole i u nás existují různé kroužky, soutěže, sportovní turnaje, ale i možnost předplatného na divadelní představení. Velmi zajímavá a asi dost ojedinělá je tradice hudebních a divadelních festivalů. Nástupem profesorky českého jazyka Blanky Křivánkové začínají chemici hrát divadlo. Třída IV. A v březnu 1987 nastudovala hru svých spolužáků Vladimíra Suchana a Pavla Pinkase Sněhurka a sedm Samurajů. Již 13. 4. 1987 se konal první divadelní festival SPŠCH, kterého se aktivně zúčastnilo 47 studentů a 120 diváků. Na podzim téhož roku pak první hudební festival (soutěžilo 30 studentů a 1 profesor). V dalších letech se festivaly opakovaly, bohužel v současné době tato tradice zaniká.
Ač chemici patří mezi techniky, objevují se i literární talenty. První literární pokusy mohou najít i své první čtenáře, protože žáci vydávají vlastní časopisy: starší Literární revue a mladší Open Hand. Studenti se zde snaží nejen o pobavení svých kamarádů, ale pokoušejí se i o komentáře a úvahy na téma školních i mimoškolních událostí. Sami vytvářejí i výtvarnou stránku časopisu.
A že studenti nemají chemie dost, to dokazuje jejich účast v oblastních i státních kolech chemické olympiády, kde za ta léta již nasbírali již mnoho vynikajících umístění.
|