ZPRÁVA O STAVU KŘEMENCÁRNY

Mgr. Michal Běhounek, ředitel školy

Křemencárně je sto let. Pro člověka je to úctyhodný věk, pro solidně postavenou budovu jsou to ale ta nejlepší léta. S překvapením jsem si při této příležitosti uvědomil, že od chvíle, kdy jsem převzal řízení této slavné školy, uplynulo již devět roků, což je bezmála desetina doby její existence. Navíc během tohoto období došlo k významné přeměně společenského zřízení a tato změna se výrazně promítla i do práce školy. Chtěl bych proto připomenout, co se za tyto roky ve škole změnilo a jaké jsou její perspektivy.

Stav budovy v polovině osmdesátých let odpovídal věku a péči, která jí vzhledem k omezeným prostředkům, poskytovaným socialistickou společností školství, byla nebo spíše nebyla věnována. V tělocvičně opadávala omítka, mezi chemickými laboratořemi v přízemí a v 1. patře hrozilo po mnoha průsacích vody pod destilačním přístrojem propadnutí stropu. V průjezdu ostře kontrastovala rozbitá betonová podlaha s porcelánovou plastikou znázorňující poslání školy. Revizní zprávy elektroinstalací, vody a plynu vyhrožovaly uzavřením školy. Kupodivu, všechny havarijní situace se podařilo postupně odstranit. Někdy i za cenu provozování školy v nepředstavitelně krutých podmínkách. Například rekonstrukce elektroinstalací probíhala v celé budově za plného provozu, pouze v učebnách se stihla o prázdninách. I tak byla více než rok škola plná prachu a hluku, na několik měsíců byly vyřazeny z provozu laboratoře a výuka i výchova žáků tím značně utrpěly.

V době, kdy píši tento příspěvek, nás čeká další podobná akce. Budou rekonstruovány rozvody ústředního topení, kotelna přeměněna na ekologicky čisté topení plynem, opraveny odpady vody tak, aby již nemohlo docházet k protékání vody stropem z jedné laboratoře do druhé a upravena hygienická zařízení na běžnou evropskou úroveň. Bude zajímavé porovnat, zda v práci firem po privatizaci došlo ke změnám nebo zda nás opět čeká nějaký horror. Zatím je možno pouze konstatovat, že byrokracie úřadu, poskytujícího investiční prostředky, tj. Ministerstva školství, zůstala na stejně otřesné úrovni jako dříve.

V dalších letech bude nutno usilovat o výměnu oken, která jsou také ve velmi špatném stavu, rekonstrukci si brzy vyžádají i laboratoře. Ve vzdálenější perspektivě pak uvažujeme o postavení druhé tělocvičny, která by současně byla aulou či promítacím sálem a s vybudováním dalších prostor nad poslední přístavbou, kde by byla mimo jiné knihovna s čítárnou. Po ukončení rekonstrukcí plánujeme přeměnit dvůr na parčík, kde by bylo příjemné se ve volných hodinách projít nebo posedět na lavičkách.

Uplynulé desetiletí přineslo i výrazný pokrok ve vybavování školy moderní technikou. Od skromných počátků výuky výpočetní techniky s jedním osmibitovým počítačem IQ 151 až po současnou laboratoř výpočetní techniky se sítí výkonných šestnáctibitových počítačů. Od pracně získávaných kopií na zastaralém kopírovacím přístroji po moderní kopírku, kterou bohatě využívají učitelé i žáci. Od videopřehrávače, umístěného v digestoři chemické posluchárny po dokonale vybavenou učebnu s audiovizuální technikou. Ta se sice teprve bude o letošních prázdninách zařizovat, v době vydání almanachu by však již měla být v provozu. Práci v laboratořích zkvalitnily digitální analytické váhy a některé další moderní měřicí přístroje. Začalo již i praktické využívání počítačů v laboratořích. Další vybavování pomůckami závisí na štědrosti Ministerstva školství i na případných sponzorech.

Zlom, který nastal po roce 1989 ve společnosti, se mimo jiné ve školství projevil zrušením školských správ a poskytnutím právní subjektivity jednotlivým školám. Střední školy totiž do té doby byly součástí mamutí organizace Školské správy hlavního města Prahy a ředitel školy byl jenom něčím jako je ve výrobním podniku provozní. Rozdělování financí na jednotlivé školy bylo zahaleno tajemstvím a protože Školská správa podléhala Národnímu výboru hlavního města Prahy, patřili vlastně všichni zaměstnanci škol pod nechvalně proslulé Ministerstvo vnitra. Ani jedno z toho se ovšem učitelům nelíbilo a tak v porevolučním nadšení prosadili převedení středních škol pod přímé řízení Ministerstvem školství. Tím se ale úplně změnila pracovní náplň ředitele školy. Otázky pedagogické musely ustoupit problematice ekonomické. Střední průmyslová škola chemická získala zřizovací listinu nejdříve od Magistrátu hl. města Prahy a později ještě druhou od Ministerstva školství a stala se tak počínaje dnem 1. 1. 1991 samostatnou rozpočtovou organizací. Hlavním přínosem pro školu se stala možnost samostatné hospodářské činnosti. Naše škola si přivydělává hlavně pronájmem místností jiným institucím, další možnosti ještě zvažujeme.

Ze všech pozitivních změn, ke kterým došlo po listopadu 1989, ale nejvíce oceňujeme osvobození ducha. Domnívám se, že připomenutí toho, co nám v minulosti tak znepříjemňovalo práci, nebude vůbec na škodu. Čas totiž milosrdně vymazává z paměti vše nepříjemné a mohlo by se stát, že v někom zbude jen nostalgická vzpomínka na předchozích 40 let.

Například plánování. Plánovalo se všechno. Na začátku školního roku objemný plán práce školy s řadou předepsaných příloh. Plán práce třídního učitele. Jako by bylo možné naplánovat, že v prosinci bude Novák šikanovat Kubíka, za což bude vyloučen ze školy. Tematické plány pro všechny předměty, které se svým rozsahem rovnaly metodickým příručkám, ale musely být rok co rok znova opisovány. Plán oslav významných výročí a výzdoby školy. Plán akcí CO. Plány činnosti předmětových komisí. Plán řízení včetně plánu hospitací.

Směrná čísla pro přijímací řízení. Podnik měl plánovat pět let dopředu, že bude potřebovat dva nové zaměstnance. Neplánoval a proto docházelo k takovým absurditám, že i když množství nabídek volných míst trojnásobně převyšovalo počet absolventů, nedovoloval odbor školství NVP otevřít více než dvě třídy prvního ročníku. Škatulkování podle krajů a pohlaví a nespravedlivost s tím spojená. Směrné číslo pro přijímání chlapců ze západočeského kraje bylo pravidelně jedno místo, na které se obvykle hlásil jeden žák. Ten se tak dostal na školu i s nejhoršími výsledky. Na druhé straně řada Jihočechů s výborným prospěchem nebyla přijata, protože pro ně nebylo dost plánovaných míst.

Kampaně. Jeden rok se zaměřit na výchovu k rodičovství, druhý na estetickou výchovu, třetí na výchovu k tvorbě a ochraně životního prostředí, další na výchovu ke správné výživě, k šetření energií, k bezpečné práci a tak dále. Všechno pečlivě rozvést v tematických plánech všech předmětů. Nezapomenout na komunistickou a brannou výchovu, ty se zařazovaly každoročně. A jako jeden z hlavních bodů zařadit plán péče o děti z dělnických a funkcionářských rodin. Statistiky a výkazy. Spousty nepodstatných údajů. Nejdůležitější ze všeho třídní a sociální původ. Ten bylo nutno vykazovat i po přijímacím řízení. Běda, bylo-li menší procento přijatých žáků s dělnickým původem.

Kontroly. Tříletý cyklus inspekcí zahajovala hloubková inspekce, při které se tým inspektorů vrhl na školu a musel navštívit hodiny i těch nejzkušenějších učitelů. Nejvíce bylo sledováno, zda je zapsáno datum, číslo hodiny a téma na tabuli. Inspekční zpráva z roku 1984 měla 21 hustě popsaných stránek. Mimo jiné se v ní uvádí, že z celkového počtu 291 žáků je 134 z dělnických rodin a z nich 51 z dělnických rodin angažovaných a 83 z dělnických rodin neangažovaných. Dále na škole studuje 157 žáků, z nichž 46 pochází z angažovaných rodin a zbytek 111 žáků z ostatních rodin neangažovaných. Z toho je zřejmé, že na škole je převážná část žáků pocházejících z dělnických a angažovaných rodin celkem 61,86%. Jejich studijní výsledky se pohybují v průměru školy. Konec citátu.

Inspektoři byli ostatně také chudáci, kteří využili první příležitosti, aby odešli do méně stupidní a o něco lépe placené funkce ředitele školy.

Druhý rok proběhla tak zvaná následná inspekce, třetí rok hospodářská kontrola. A znovu dokola.

Komplexní hodnocení. Inspektoři na ředitele, ředitelé na učitele, učitelé na žáky. Na učitele každé dva roky, nezapomenout uvést, zda dotyčný smí zůstat na škole a zadat mu úkoly na další dva roky. Komplexní hodnocení maturantů. Obrovské slohové cvičení pro třídní učitele, stohy popsaného papíru.

Školení. Především a hlavně ideově-politické. Studium marxistické literatury a žádné jiné. Ideologické konference. Divadélko pro několik delegovaných ideologických pracovníků, kterého se museli povinně a aktivně účastnit všichni pedagogové.

Nábor na vojenské vysoké školy. Třídní učitelé měli sisyfovský úkol přesvědčit i proti svému vlastnímu názoru žáky o tom, že nejlepší budoucnost pro ně je stát se vojákem z povolání. Ředitelé škol byli každoročně hodnoceni ne podle výchovných a vzdělávacích výsledků školy, ale podle toho, na kolik procent splnili nábor.

Družba se zahraničními školami a zahraniční cesty vůbec. Dlouho bylo možné udržovat styky jen se socialistickým táborem a teprve ke konci osmdesátých let začalo docházet k uvolnění. Schvalovací řízení naší žádosti o organizování výměnných zájezdů našich žáků s Gymnáziem v západoněmeckém Heppenheimu probíhalo na Ministerstvu školství tak dlouho, že mezitím přišel listopad 1989 a nakonec žádného povolení nebylo třeba. Pokud náhodou někdo získal devizový příslib a následně pak i výjezdní doložku, musel po návratu odevzdat ponižující zprávu o tom, s kým se v cizině setkal a k čemu při tom došlo. Toto ale nebyla jen školská specifika.

Ještě se vám stýská po starých zlatých časech? Ani dnešní době se nevyhýbají problémy, ale upřímně vzato, bez nich by byl život nuda. Bohužel, k největším problémům naší školy, ale i celého našeho školství patří společností stále ještě nedoceněná práce učitele. Co je platné vybavování škol počítači a didaktickou technikou, když na učitelské povolání odchází již dlouhou řadu let nikoli výkvět společnosti, ale spíše její průměr. Když ze škol odcházejí schopní mladí pedagogové, kteří za učitelský plat nedokáží uživit svoji rodinu. Nebo schopní učitelé musí provozovat vedlejší zaměstnání a pochopitelně potom lze těžko od nich očekávat tvůrčí přístup k učitelské práci. A nejsmutnější je, že tento trend pokračuje i pět let po revoluci. Během let 1989-1994 odešlo z naší školy 11 pedagogů, z toho 6 mužů. Osm schopných kantorů přešlo do oblastí mimo školství. I když se tvrdí, že se situace učitelů zlepšuje, poslední zvýšení platů na naší škole v prosinci 1993 znamenalo nárůst o pouhých 8%, zatímco roční inflace byla kolem 20%. Daleko horší je ale situace na základních školách, což se odráží na stále klesající úrovni žáků, kteří k nám přicházejí.

Jsou ale i věci, které nás těší. Především se projevuje dobrý vztah našich absolventů ke své Křemencárně. Jejich zásluhou dostáváme v poslední době od podniků sponzorské dary, které slouží hlavně ke zlepšování vybavení pomůckami. Řada absolventů vyjadřuje svoji důvěru ve školu tím, že k nám dávají studovat své děti. Ze současných učitelů zde studovalo sedm a navíc i všech pět asistentů, kteří pracují v laboratořích školy.

Jaká je budoucnost Křemencárny? Chceme zůstat odbornou chemickou školou na dobré úrovni. Rozšiřujeme možnosti uplatnění našich absolventů zaváděním zaměření chemických oborů na ochranu životního prostředí, na monitorování prostředí a na podnikový management. Uvažujeme i o zřízení oboru technické lyceum, ve kterém by žáci byli soustavně připravováni ke studiu na technických vysokých školách.

Především ale chceme vychovávat zdatné odborníky ve svém oboru, lidi chytré, vzdělané, poctivé a pracovité. To bylo, je a nadále zůstává krédem školy zvané Křemencárna.